Vytisknout
Nadřazená kategorie: Články
Kategorie: Apologetika

Ateisté mají tento manévr v oblibě. Prezentuješ nějakou nezvyklou myšlenku? Dobrá, v pořádku, dolož ji ale mimořádně působivými důkazy. Tato oblíbená mantra jim umožňuje elegantně odbýt leckteré z racionálních vodítek k podpoření rozmanitých konceptů týkajících se třeba Boha, Ježíše nebo Bible. Připouštím, že na té myšlence ve světě plném podvodníků něco je. Je mylná.

 

Ještě předtím, než si řekneme proč je tento přístup problematický, si ukažme, kam se s ním dostaneme v případě jeho aplikace na ty, kdo s ním přicházejí. Tímto principem se nám podsouvá teze, že jelikož je něco zvláště nepravděpodobného na určitém daném aspektu křesťanského světonázoru, musí být zřejmě křesťan hotov přispěchat s takovou fůrou důkazů, aby se skeptik pod jeho tíhou zhroutil. Není to ale náhodou s těmi nepravděpodobnostmi na druhé straně barikády mnohem horší? Proč bychom například neměli chtít hromadu opravdu hodně mimořádných důkazů pro ateistovo vyjímečně neintuitivní tvrzení o tom, že vesmír sám od sebe povstal z ničeho, nebo že lidská schopnost abstraktně uvažovat či vnímat morální hodnotu činů vposledku vzešla z rozumu prostých a amorálních prachových částic formujících ranou Zemi? Poskytují nám proponenti tohoto přístupu opravdu dost důkazů pro tyto a mnohé jiné střelenosti? Nemyslím.

 

Požadovat více důkazů pro neobyčejná tvrzení zní ve světě plném šarlatánů jako docela dobrý univerzální recept. Problém je v tom, že je velice subjektivní. Pro politikou nedotčeného návštěvníka republiky je penězi napěchovaná krabice v rukou „vinaře roku" MUDr. Davida Ratha více než dostatečným důkazem jeho viny, zatímco pro leckoho jiného z levé části politického spektra to možná bude politicky účelový tah s úmyslem poškodit ideového nepřitele před volbami. O objektivitě zde nemůže být řeč. Vězměme teď například Ježíšovo zmrtvýchvstání. Máme v něm dle vyjádření mnohých badatelů jednu z historicky nejlépe doložených událostí starověku, ale v návaznosti na Kristovy extremně závažné tvrzení o své identitě a roli je ve hře příliš mnoho na to, aby lidé myšlenku posuzovali nepředpojatě. Naše výchozí předpoklady, se kterými dané tvrzení posuzujeme, náš světonázor skrze který se na věc díváme, hrají rozhodující roli v tom, jak a do jaké míry budeme zmíněný princip aplikovat. Mám-li dostatečné množství dobrých důvodů pro víru v existenci Boha, není pro mne, po vyhodnocní relevantních důkazů, obtížné přijmout pozici o možnosti zmrtvýchvstání. Ateista, který v Boha věřit nechce, takovou možnost nemá, a bez ohledu na fakta musí nutně vzkříšení s odkazem na jeho nemožnost v rámci svého paradigmatu odmítnout.

 

S výše uvedeným souvisí otázka kontextu, který je pro posouzení věrohodnosti daného tvrzení naprosto určující. Před chvílí jsem použil příklad Dr. Ratha a můžu jej myslím použít i nyní. V kontextu toho, co bylo o panu doktorovi veřejmě známo, to jest na základě jeho poměrně nesympatického lidského projevu, pozoruhodného uspořádání manželského života, ideové lhostejnosti (politické přeběhlictví) a dalších jevů, pro mne není těžké věřit tomu, že na obvinění jeho osoby z korupce klidně něco být může. Stejné obvinění bych nicméně sledoval s daleko větší nedůvěrou, kdyby se měla týkat těch několika málo politiků o jejichž integritě jsem nikdy neměl důvod pochybovat. Velice podobné to bude i s naším tématem. Vrátím-li se opětovně k příkladu Kristova zmrtvýchvstání, zjistíme, že kontextuálně tvrzení o jeho zmrtvýchvstání velice ladí se vším ostatním co o něm víme. Jestli někdy někdo měl vstát z mrtvých, nemohl být ideálnější kandidát než on. Naprosto bezůhonný život zasvěcený službě ostatním, konání zázraků potvrzené nezávisle i ze strany jeho nepřátel (například Talmud), jeho bezprecedentní prohlášení o vlastním božství a absolutní moci nad vším, a v neposlední řadě jeho opakovaná vyjádření o tom, že se hodlá nechat zástupně zabít za hříchy lidí, že si však je mocen vzít život zpět – to vše vytváří prostředí, ve kterém již tvrzení jeho následovníků o tom, že jej po jeho smrti viděli živého a mluvili s ním, působí daleko přesvědčivěji.

 

Velice zajímavé vždycky bude, zeptat se skeptika na to, jaký by měl mít onen mimořádný důkaz charakter. Co by se stranou evidence kvalifikovalo? Řekněme, že budu tvrdit, že mám doma ptáka ohniváka. Jistě poměrně mimořádná věc že? Teď mi ale řekněte, jak se bude lišit prokázání této skutečnosti mému skeptickému příteli od situace, kdy mu chci pouze dokázat, že se v mé kleci skrývá kanárek? Mimořádné, či obyčejné, důkaz bude v každém případě spočívat v tom, že ke mně přítel přijde a opeřence si prohlédne. Vrátíme-li se k příkladu Ježíšova zmrtvýchvstání, bylo by například jistě skvělé disponovat videozáznamem. Bohužel to však není reálné. Skeptikovo dovolávání se mimořádně kvalitního důkazu při posuzování reality historických událostí samozřejmě také nemůže být realizováno formou pozorování, experimentu a jeho opakování tak jako ve funkční vědě. Nic takového. Ať už jde o starověkou referenci o způsobu jak péci berana a nebo zprávu o vzkříšení, způsob informování byl ve starověkém světě stejný. V té době mohli lidé danou informaci kromě ústního předávání zaznamenat nějakou formou zápisu, přičemž právě takovými zápisy o historické realitě zmrtvýchvstání pocházejícími od různých očitých svědků, (kteří jejich pravdivost stvrdili svými životy) disponujeme.

Nic lepšího mít nelze a ani to není třeba.

 

Jiří Lem.