Metafyzická teorie, která reflektuje prohlášení „věřím jenom v to, co mohu vidět" vyjadřuje ohromně limitované vnímání reality. Lidé, kteří něco takového pronesou, jsou totiž přesvědčeni o tom, že veškerou realitu lze zúžit na hmotu. Říkají, že aby něco mohlo existovat, musí to být ve své podstatě fyzické. Co fyzické není, neexistuje.
Co tomu říkáte? Je všechno jenom chleba se škvarkama a nebo se podává i něco lehčího? Nemusí být například právě Příčina hmotného vesmíru nehmotná? Podle mého názoru není mnoho absurdnějších přesvědčení, než to vyjádřené slovy „nevidím – neexistuje". Níže chci ukázat na několik fatálních zranění, kterým tato představa podlehla.
Kontradikce v samotném prohlášení „věřím jenom tomu, co vidím"
Věty „nikdy neříkej nikdy" a nebo „neumím ani slovo česky" patří mezi ty druhy prohlášení, která nedávají smysl. Neumím-li ani trochu česky, nebudu schopen v té řeči přesvědčovat ostatní o své neschopnosti komunikovat. Podobná vyjádření jsou nesmyslná proto, že samy ihned porušují to, co si vytyčily sdělit. Právě taková nepříjemnost se bohužel udála i našemu „nevidím, proto neexistuje". Jak to? Zkuste si do mikrofonu hlasitě provolávat „věřím jenom tomu, co vidím" a zároveň se důkladně dívejte kolem sebe. Zahládli jste někde tuto vaši deklaraci? Kde přesně ji vidíte? Bavíme se zde o principu, ne o větě napsané na papír modrým inkoustem. O principu, který vidět není. Je to úsměvné, ale uvěřit prohlášení „věřím jenom tomu, co vidím" ve skutečnosti znamená tento limitující přístup odmítnout.
Většinu z toho, co je pro nás opravdu důležité, nevidíme
Je až neuvěřitelné, kolik existuje věcí, které nevidíme a přesto jednoznačně existují. Často jsou to přitom věci naprosto zásadní. Nepovažujeme snad například za pevnou součást reality takové entity jako gravitaci, magnetismus nebo třeba neutrino? Za jednu sekudu vám jich jenom nehtem na palci u ruky proletí asi 60 miliard. Nevidíme je a ještě před pár lety jsme ani netušili, že existují. Nebo něco praktičtějšího. Jsme morální bytosti a prakticky neustále hodnotíme, zda je to či ono dobré či špatné. Kde jste ale naposledy zahlédli dobrotu? Kolik vážila a jakou měla barvu? Nebo snad myslíte, že zlo neexistuje, protože nelze spatřit? Co třebas koncepty jako pravda nebo lež? Také neexistují, poněvadž nesedí na parapetu? Podívejte se na lásku nebo emoce? Pro člověka možná nejdůležitější věci na světě ale přímo empiricky změřeny být nemůžou. Nebo myslíte že podráždění neuronu korelující s pocitem je to samé, co láska? Pak vám nezávidím. Můžu ale pokračovat dál. Každý soudce například pracuje s pojmem motivu. Jeho přítomnost vás může hřát v kobce do nejbližší amnestie, jeho absence může znamenat zproštění obvinění. Poměrně důležitá věc je tenhle motiv, který není vidět. Dále jsou tu abstraktní entity jako čísla, zákony logiky a nebo třeba vlastnosti. Informace. Neviditelné a nezměřitelné, ale že by neexistovaly?
Provozování vědy je odvislé od empiricky neověřitelného
Vědci se často vyjadřují v tom smyslu, že nevěří ničemu, co nelze empiricky (prostřednictvím smyslů) pozorovat a nebo z pozorování odvodit. Křesťanský filozof Greg L. Bahnsen si ale všímá toho, že i tento postoj je nelogický. „Tvrdit, že věřím jenom tomu, co může být empiricky pozorovatelné a nebo z pozorování odvoditelné je problematické, neboť platnost samotného tohoto tvrzení nemůže být nijak empiricky podložena". Bahnsen má samozřejmě pravdu – žádné měření, vážení či pozorování nemůže dodat podporu tezi o tom, že „mám věřit jen tomu, co jde empiricky pozorovat. Provozování vědy předpokládá celou řadu neempirických základních pravd, které nejsou ze samotné vědy odvoditelné – více v článku Vědec, víra a nesoběstačnost vědy.
„Nemůžu věřit v Boha, kterého nevidím" je nesmysl typu „Nemůžu malovat podobiznu, kterou neslyším"
Taky už jste slyšeli tu úsměvnou historku, která se traduje o prohlášení, které měl učinit Gagarin po návratu z vesmíru? Bůh prý neexistuje, protože jej tam nikde nezahlédl. Logika zná pojem „chyba kategorie". Označují se jí snahy přiřadit k určitému subjektu vlastnosti, které mít nemůže. Například sůl může být slaná a nebo již bez chuti, nikdy ale nemůže být statečná či naopak zbabělá. Ctnosti nejsou něčím, čím lze charakterizovat nerosty či chemické sloučeniny. Podobně i s Bohem. Jestliže Bůh existuje, je už ze samé své definice nekonečným Duchem. Platí přitom, že nezbytnou přirozeností ducha bude nehmotnost a neviditelnost, což logicky znemožňuje jeho empirickou pozorovatelnost. Nemůžeme jej tedy vidět, změřit, či zvážit, stejně jako nemůžeme pátrat po barvě noty C. Přesně do této kategorie nepochopení mimochodem patří i jedna z nejčastějších skeptických otázek „kdo stvořil Boha?" Více zde v článku „A kdo tedy stvořil Boha?"
Jak vidno, viditelnost, či obecně hmotná podstata nepodmiňují a ani nemohou vždy podmiňovat existenci. Dvojnásob to platí u bytosti, kterou nazýváme Bohem. Nejrůznější neviditelné entity mohou existovat, ať už pro ně v danou chvíli přímo nic nesvědčí (např. zmíněná neutrina v době před sto lety), a nebo pro ně naopak svědčí mnohé. To je ostatně právě příklad biblického Boha. Žalmista David (v Žalmu 19:1) píše o tom, jak „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou" a apoštol Pavel v listu Římanům (1:20) jasně deklaruje že „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu". Uspořádání a nesmírná složitost viditelného fyzického vesmíru elegantně a přesvědčivě svědčí o existence neviditelného Boha.
Jiří Lem.