Apologetika

V evangeliích se občas setkáme s popisem určitého konkrétního děje, který je však reportován ze strany pouze jednoho evangelisty. Další tři pisatelé o něm mlčí. Proč například pouze Jan referuje o vzkříšení Lazara z mrtvých? Příklad Lazara je pouze jeden z více takových. Namátkou vezměme třeba mrtvé, kteří vstávají z hrobů při Ježíšově ukřižování. O tom mluví zase pouze Matouš. Jsou to na první pohled důležité události a přesto zůstávají stranou zájmu ostatních evangelistů. Proč? Neměli by je všichni očití svědkové zahrnout? Nemohl by být nakonec tento fakt překážkou k důvěře ve spolehlivost evangelií? Věřím, že ne a nabízím pár důvodů k tomu, proč lze takové věci očekávat.

Výpověď očitého svědka se může odlišovat v návaznosti na rámec, ve kterém se má odehrávat

Když detektiv vyslýchá svědky dané události, musí dbát na to, aby se jimi poptávaná výpověď odehrávala v předem definovaném rámci. Výpověď všech svědků by měla být určitým způsobem ohraničená a otázka na ně by tak měla mít například tento formát: „co jste viděl od chvíle, kdy ten muž vstoupil do momentu, kdy se za ním zase zavřely dveře?" Kdyby k takovému „nalajnování hřiště" nedošlo, dostane se nám kromě jiného obrovského množství často nepodstatných a leckdy se i významně lišících informací. Jeden by mluvil o tom co se odehrálo před tím, druhý o tom jak se cítil, jiný by zase třeba vypíchl jenom to úplně nejdůležitější. Jestliže chceme později porovnat svědectví více svědků, měli bychom zajistit, aby k věci přistoupili se stejným cílem a rámcem.
Model aplikovaného jednotícího rámce a záměru popsaný výše ale není tím, kterým lze charakterizovat čtyři biblická evangelia. Evangelisté se dopředu na ničem nijak nedohodli a jejich výpovědi podle toho také vypadají. Dobře lze tento bod ilustrovat na Markově evangeliu. Papiáš, který byl v prvním století biskupem Hierapole, píše o tom, že Marek byl Petrovým tlumočníkem který sepsal vše, co si z Petrových kázání pamatoval. Píše o tom, že Marek materiál předal velice věrně, ne však vždy přesně v tom časovém sledu, v jakém se události skutečně odehrály.
V Markovi, který se tedy snaží fakticky přesně tlumočit jednotlivé dílčí Ježíšovy příběhy a promluvy, ale nestará se již nezbytně o naprosto správnou chronologii, máme nádherný příklad toho, jak vypadá taková výpověď učiněná bez jednotícího rámce. Marek jednoduše zaznamenává Petrova kázání, ve kterých se objevují všechny důležité momenty života Spasitele. Markovo evangelium ve značné míře prozrazuje temperament a ducha těchto Petrových kázání. Používá více aramejských slov než ostatní, je vidět že jazyk dokonale znal. Jazyk evangelia občas ustupuje od klasické řečtiny, jsou v něm časté latinismy, semitismy, lidová řecká slova. Genezaretské jezero se nazývá mořem, Herodes Antipa králem a podobně. To,co je podstatné pro naše téma, je uvědomit si , že ačkoliv je samozřejmě v Markově evangeliu pořádek hlavních částí plně historický, nebylo zároveň Markovou ambicí uspořádávat události Ježíšova života formou životopisu.

Výpověď očitých svědků se liší v závislosti na jejich perspektivě a cílech

Jak referujeme o dané události, do velké míry odvisí od našich životních zkušeností, našich hodnot či preferencí. Svůj popis také upravíme podle toho, komu jej podáváme - manželce tedy například nebudeme po návratu ze stadionu vyprávět o té fantastické kličce, kterou Messi vyškolil obránce, ale omezíme se spíše na atmosféru nebo výsledek. Podobně je to s evangelisty. Vezměme si jako prvního Lukáše. Z prvních slov jeho evangelia jasně vyplývá, že psal svému příteli s nežidovským jménem. Lukáš zjevně nebyl Žid a z celého vyznění jeho popisu událostí je zřejmé, že jeho publikum mají být pohané. To, je například vidět v tom, jakou si dává práci s popisem židovských zvyků a životního stylu. Píše primárně pro Řeky, což je dále patrné z toho, jak namísto hebrejské terminologie užívá řecké opisy (nesetkáme se tak například jako u ostatních evangelistů s výrazy jako „Golgota", „abba", „rabbi" či „hosanna"). Zajímavé je, že téměř necituje ze Starého zákona (když mimořádně ano, tak z řeckého překladu, tzv. Septuaginty). U Ježíše jej zajímá hlavně jeho lidskost (důraz na okolnosti narození, rodokmen k Adamovi, velká pozornost podobenstvím, obliba označení „Syn člověka...). Kromě výše uvedeného je Lukáš veden deklarovanou snahou (Lk 1:1-4) přísně se držet správné chronologie.
Nepíše-li Lukáš pro židovské obecenstvo, pak Matouš naopak jednoznačně ano. Tolik jedinečně židovských aspektů není v žádném ze tří zbývajících evangeliích. Matouš svojí genealogii trasuje před Davida k Abrahamovi otci Izraele. Z Ježíšových titulů opakovaně vybírá „Ježíš Syn Davidův"a nám je zřejmé, že se tak snaží u svých krajanů Ježíše spojit právě s těmito muži, ze kterých měl Mesiáš vzejít. Matouš na rozdíl od Lukáše nikdy židovské zvyky o kterých referuje nevysvětluje. Ti, kterým píše, je znají. Matouš přináší zdaleka největší díl kázání na hoře, o kterém se badatelé domnívají, že mělo korigovat panující nepochopení mnoha částí Mojžíšova zákona. Přináší i zcela unikátní prvky - jako jediný ze všech evangelistů například zmiňuje Ježíšovo užití pojmu „království nebeské" a to hned dvaatřicetkrát. Matoušovým jednoznačným cílem je dokázat, že Ježíš je ten ve Starém zákoně zaslíbený Mesiáš. Nikdo tak jako Matouš ze Starého zákona necituje. Nikdo jako on tak často nepoukazuje na to, jak Ježíš plní starozákonní proroctví.
Marka jsme již zmínili, ale zastavme se u něj ještě jednou. Komu píše svoji zprávu on? Jednoznačně římskému světu. Římany nebude ani v nejmenším zajímat, kdo koho zplodil a Marek se tak rodokmenem nezabývá. Už v první větě tituluje Ježíše „Synem Božím", tedy stejně jako se titulovali římští císaři. Chce Ježíše představit jako mocného vládce. Stejně jako se císař osvědčuje skrze své výboje, činy a úspěchy, je tu i Ježíš prezentován skrze mimořádné skutky. Marek svým „Římanům" předkládá mimořádnou paletu Ježíšových zázraků - žádný z evangelistů jich nezmiňuje více. Marek na rozdíl od Matouše židovské zvyky pro své neznalé publikum vysvětluje (7:3, 14:12, 15:42). Marek překládá aramejská slova a ukazuje tím opět k tomu, že nepíše synům Izraele. Místo řeckých výrazů používá latinské (5:9; 6:27; 12:14,42; 15:16,39) a čas zaznamenává v režimu, v jakém byli zvyklí s ním pracovat Římané. Jeho evangelium je nejkratší, což opět odpovídá typicky římskému zvyku reportovat stroze a věcně. V této souvislosti je fascinující všimnout si, jak často užívá výrazů, které děj zrychlují. Stojí za to podívat se třebas jenom na první kapitolu a všímat si kolikrát se tam vyskytne slovo „ihned" či „rychle".
A konečně Janovo evangelium. V titulu článku jsem zmínil Lazara a skutečnost, že pouze Jan o jeho vzkříšení Ježíšem mluví. Píše o tom, jakou nenávist vyvolalo jeho zmrtvýchvstání u části náboženského establišmentu, jehož představitelé jej pak zvažovali stejně jako Ježíše zprovodit ze světa. Nemůže být snad ticho ostatních evangelistů způsobené snahou chránit jej a jeho rodinu, zatímco výrazně později píšící Jan už takový ohled mít nemusí? Panuje totiž všeobecná shoda na tom, že Jan své dílo napsal mnohem později, než zbylí evangelisté. Byl si vědom existence jejich výpovědí a píše tak, aby doplnil to co nezaznělo. Jan se v mnohem menší míře, než jeho předchůdci věnuje Ježíšovým zázrakům a důslednějšímu mapování jeho života. Téměř polovina díla je věnována poslednímu týdnu Ježíšova života. Proč? Protože Jan je především teolog, který píše ve snaze dokázat, že Ježíš je Bůh. Co tedy vidíme? Že každé z evangelií má vlastní cílové publikum a každý z evangelistů volí takový materiál a formu podání, jež mu nejlépe pomůže jej oslovit. Také proto nejsou evangelia stejná.

Skepticky ladění lidé někdy ze zdánlivých opomenutí toho či onoho děje v textech evangelií vyvozují mnohem více než je rozumné. Neuvědomují si, že naši čtyři evangelisté neposkytovali svoji výpověď před diktafonem jediného detektiva vedeného snahou o její zasazení do jediného jednotícího rámce. Každý z nich oslovoval jiný segment společnosti, čemuž přizpůsoboval obsah i výrazové prostředky. Jsem si jist, že z tohoto titulu není žádný důvod obávat se o spolehlivost evangelijních svědectví.

                                                                                                                                                  Jiří Lem