Před mnoha lety jsem tuto větu poprvé slyšel z úst muže s nádherným jménem Pravda. Nevěděl jsem tehdy, jak a zda vůbec odpovědět. Co když má pravdu? S takovým jménem...
Lidé bez naděje na lepší svět, kteří tak či onak živoří, zoufají si a trpí, si možná opravdu mohou ve své touze po vysvobození a záblesku naděje vyfantazírovat bytost, která by jejich nenaplněné tužby mohla naplnit. Proč by Bůh nemohl být berličkou, kterou si lidé vyřezali proto, aby se jim po trnité životní cestě lépe putovalo?
Pan Pravda samozřejmě nebyl první kdo s nápadem přišel. V devatenáctém století se myšlenky chopil Ludwig Feuerbach a později třebas Karel Marx. Pro prvního byla myšlenka Boha odrazem pravdy o naší psychologii, pro druhého stejným odrazem o naší společenské situaci. Neztrácejme čas a neplýtvejme silami pro iluzorní nebe, ke kterému se upínáme jenom proto, že nám je ouzko, říkají. Váš Bůh či nebe jsou pouhým snem, ze kterého je třeba procitnout a věci měnit zde na zemi a v našich životech. Náboženství sice pomáhá, je ale pouhým opiem, dí Karel Marx. Chcete-li opravdové štěstí, musíte nejdříve skoncovat s tím iluzorním !
Jsem přesvědčen, že je výše uvedená myšlenka v určitém rozsahu nosná. Platí ale jenom omezeně, a to co se s její pomocí mělo zbořit, stojí pevně dál. Věřím, že po uvedení důvodů níže Vám bude jasné proč.
Víra v Boha počala z vaší touhy, hlásá ateistický kritik. Nějak si ale nevšiml, že v ruce drží krajíc namazaný z obou stran. Jak to? Vzniká-li totiž víra v existenci Boha takto, proč se podobným způsobem nezamýšlet nad tím, jak vzniká víra v neexistenci Boha? Psycholog Paul Vitz například v knize Faith of the Fatherless (1) argumentuje ve prospěch názoru, že je ateismus výsledkem touhy po odstranění otcovské postavy, která brání získání plné autonomie. To už není tak dobré že? Je třeba veliké upřímnosti a odvahy k doznání známého ateistického filozofa, profesora Thomase Nagela, který otevřeně potvrzuje to, o čem mluvím v tomto bodě. Říká totiž jasně: „Nechci aby Bůh existoval,...doufám, že neexistuje"(2). Podobně se už vyjádřil třeba Friedrich Nietzche, který napsal, „Kdyby nám tohoto Boha křesťanů někdo dokázal, věřili bychom v něj ještě méně." (3). Je jasné, že máme v existenci Boha téma, které je vše, jenom ne neutrální. Po jeho existenci je proto možné zrovna tak silně toužit, jako si ji toužebně nepřát.
Připusťme nyní, že mnozí po Bohu touží. Není ale poněkud absurdní tvrdit, že jelikož si něco přeji, pak to vlastně neexistuje? Přesně toto je nám ale v rámci tohoto nyní diskutovaného přístupu předkládáno. Opravdu neexistuje voda jenom proto, že mám žízeň, chléb, protože mám hlad, nebo teplo, protože mi je zima? Mám za to, že naše každodenní zkušenost ukazuje přesně opačným směrem. (C.S.Lewis ve své stěžejní knize K jádru křesťanství na základě existence našich tužeb a jejich naplnění konstruuje velice přesvědčivý podpůrný důkaz pro Boží existenci.)
Podle výše citovaných pánů je Bůh zhmotněním nenaplněného lidského snu o otcovské postavě, jenž naplní naše potřeby a upokojí naše obavy. Může být ale právě biblický Bůh projekcí takových tužeb? Opravdu tolik toužíme po nekonečně svatém Bohu, před jehož tváří se nemůže schovat jediná naše nepatrná nečistota? Budou naše obavy a touha po spočinutí upokojeny požadavky morálně nesmírně náročné bytosti, která záchranu člověka před věčným zatracením podmiňuje absolutní dokonalostí? Pakliže by si lidé opravdu bohy vytvářili, (a já nepochybuji o tom, že se tak dělo a děje) budou tito bohové do velké míry ovladatelní, krotcí a daleko více se podobající člověku. Takové bohy ale hledejte spíše na Olympu než na Sinaji.
Podívejme se na závěr na to, co pánové Feuerbach, Marx či Freud vlastně říkají. Tvrdí, že skoncovali s racionalitou víry v Boha poté, co odhalili psychologický původ víry v něj - víry jež tedy měla domněle vzniknout jako projekce našich tužeb. Dobrá. Připusťme opět, že takto opravdu víra v Boha vznikla a všimněme si kam tato logika vede. Co když jsem kupříkladu ke svému přesvědčení, že je Hitlerova Mein Kampf nebezpečná kniha došel poté, co mi spadla z police na hlavu? Přestává být nebezpečnou knihou jenom proto, že jsou okolnosti vzniku tohoto mého přesvědčení poněkud tragikomické? Nebylo by snad možné najít nějaké opravdu přesvědčivé důvody pro názor, že je to dílo šílence? Nebo jiný příklad. Přestane být skutečností, že je součet čísel pět a pět číslo deset jenom proto, že mě matematiku v první třídě učil člověk odsouzený za neplacení alimentů? Ludwig Feuerbach se ve svém závěru mýlí, dopouštěje se přitom logického lapsu zvaného v angličtině „genetic fallacy". (4.) Tento logický omyl pácháme vždy, když nerozlišujeme dvě odlišné věci - okolnosti původu určité víry či přesvědčení na straně jedné, a racionální důvody pro takové přesvědčení na straně druhé. To odkud určitý názor pochází, je něco úplně jiného, než tázání se po důvodech k důvěře v něj. Psychologická motivace něčemu věřit lecos vypovídá o daném člověku, nemá však nic společného s tím, zda je předmět jeho víry skutečný či pravdivý.
Jiří Lem.
Poznámky
1. Faith of the Fatherless – Psychology of Atheism, Paul C. Vitz, - Spence publishing company 2009
2. The Last Word, Thomas Nagel, - Oxford University Press 2001
3. The Portable Nietzsche, Walter Kaufmann, - New York Wiking 1968
4. Scaling the Secular City, J.P.Moreland, - Baker Academic 1987