Je Bůh arogantní egoista?

Publikováno: Neděle, 28 Srpen 2011 00:00

Leckomu z nekřesťanů se někdy může zdát, že Bůh nezdravě prahne po potlesku. Ano v Bibli se opravdu setkáváme s Bohem, který očekává oslavu svého jména a nechává se uctívat. Není kupříkladu tato domnělá sebestřednost důkazem toho, že si lidé Boha vymysleli podle sebe? Jak by mohl být zrovna Bůh tak pyšný či marnivý? Může být Hospodin, který dělá věci proto, aby si „učinil jméno" hoden něčí úcty?

Znalec Bible teď bude oponovat a předloží desítky pasáží, ze kterých je patrné, jak velice pokorný Bůh je. Jakým jiným adjektivem například označit skutečnost, že Boží Syn celým svým životem a zástupnou smrtí demonstroval postoj služebníka těch, které stvořil a zachraňuje? Je tedy opravdu Bůh, který „bydlí s tím, kdo má poníženého a zdeptaného ducha," arogantní egoista, jak by nám chtěli namluvit tak zvaní noví ateisté?

Chceme-li se někam dostat, musíme si definovat pojmy. Jaký je význam slov pyšný a pokorný? Pyšný je ten, kdo o sobě smýšlí výše než je zdrávo a než je oprávněné. Člověk, který ostatním lže sám o sobě a svých úspěších, bytost, která na sebe vytváří falešnou a lživou reklamu. Dobrým příkladem může být famózně namyšlená boxerská legenda Muhammad Ali, který si třebas jednou při přistávání letadla odmítnul zapnout pás s poukazem na to, že „supermani bezpečnostní pásy nepotřebují". Traduje se, že jej tenkrát letuška usadila s tím, že pokud ví, supermani nepotřebují ani letadlo. Aliho vnímání sebe sama neodráželo realitu a bylo tak projevem pýchy.

Co naopak pokora? Ta je reflexí skutečného stavu věcí. Pokorný bude kupříkladu poražený tenista, který poté co se na kurtu vydal ze všech svých sil, pogratuluje soupeři a dodá, že zatímco jeho oponent předváděl nádherný tenis, on sám si dnes za předvedený výkon nezasloužil vyhrát. Co je důležité pro naše téma je nicméně ten projev pokory, který dokáže realisticky zhodnotit kromě slabosti i sílu. Je proto například stále pokorné, když takový Bill Gates prohlásí, že jestli něčemu rozumí, pak je to software. Tak to prostě objektivně je, i když by bylo z hlediska pokory ideální, kdyby uznal, že mu tento dar byl dán Stvořitelem. Ve chvíli kdy uslyšíme šéfa Microsoftu mluvit o tom, že už do programování maličko proniká, přičemž si dokonce sem a tam počte v příručce pro začínajícího ajťáka, budeme nutně usuzovat na falešnou pokoru. Pokora je tedy mimo jiné i schopnost věrně a pravdivě popsat realitu a znát své místo před Bohem.

Vidíte kam jsme se dostali? Bůh nemůže být ani náznakem pyšný, neboť jeho vnímání sebe sama není nadhodnocené nýbrž pravdivé. Rybář se může vychloubat tím, že chytil tááákovouhle štiku, Bůh ale vytvořil plejtváka obrovského. Kráska jdoucí proti vám po chodníku si může myslet, že se jejímu půvabu nic nevyrovná, byl to ale Bůh, kdo jí krásnou učinil. Její krása přinejlepším nedokonale odráží nádheru Stvořitele. Bohu již nemůžete připsat více velikosti, neboť je bytostí nad kterou již větší existovat nemůže. Bůh má realistický pohled na sebe samého a očekávat, že se bude za každou cenu prezentovat jakýmisi rozpačitými slovy dobromyslného stařečka, který rozhodně nechce rušit a na ničem trvat, by od Boha nebylo pokorné, ale z mnoha důvodů nemožné. Od Boha prostě není pyšné, jestliže od svého stvoření očekává uctívání. Úcta ze strany nás na něm zcela závislých lidí je v tomto případě přirozená a naprosto adekvátní. Selhání člověka toto si uvědomit je k jeho škodě, neboť znát svoje místo před dokonalým Bohem patří k přirozenému řádu tohoto jím stvořeného světa a jako takové podmiňuje lidské štěstí.

Jiří Lem.