Vytisknout
Nadřazená kategorie: Články
Kategorie: Apologetika

santaclausAteisté mají tento fígl rádi. Blahosklonně utrousí něco o tom, že vyjadřovat se o existenci Boha dává asi tak stejně velký smysl, jako vést smysluplný dialog o existenci vodníků, rusalek nebo Santa Klause. Mají za to, že víra ve všechny tyto bytosti je srovnatelně neodůvodnitelná a proto hovor o ni postrádá jakoukoliv relevanci.

Je to smysluplný přístup?

Zkusme si vzít jednu z těchto domnělých pohádkových alternativ k Bohu a ptát se po tom, zda příměr se Stvořitelem funguje. Je víra v Boha analogická kupříkladu k víře v Santa Klause?

 

K podpoře víry v Boha je možné předložit veliké množství racionálních důvodů. Pro jeho existenci kromě mnohého jiného svědčí například dnešní vědou potvrzený vznik vesmíru z ničeho, existence absolutních morálních hodnot nebo pro existenci samotného života zásadní a nesmírně přesné nastavení fyzikálních konstant. Boha či jeho existenci lze odvodit dedukcí stejně jako například vědci odvodili existenci protonu, který podobně jako Boha nikdy nikdo neviděl. Nikdy jsme ještě nespatřili proton, kvark nebo Boha, ale odvozujeme jejich existenci na základě následků či efektů, které lze vidět, protože jenom předpokládané přičiny jako kvarky, protony či Bůh jsou schopny ony následky vysvětlit. Vesmír je kupříkladu takovým následkem. Co jej stvořilo? Nemohla to být žádná fyzikální realita, neboť ty mají svůj počátek ve Velkém třesku, přičemž jaksi nedává veliký smysl myslet si, že hmota existovala před tím, než hmota existovala. Úplně stejné je to s fyzikálními zákony, neboť také ony nepřicházejí na scénu dříve, než se vznikem fyzického vesmíru. Přírodní zákony jsou tak součástí následku, či efektu, který je třeba vysvětlit a tak ani ony být příčinou vesmíru nemohou. Nyní je zřejmé, že příčina tohoto vesmíru musí být imateriální (zapřičinila vznik hmoty a tak sama nemůže být hmotná) a také mimo/nad prostor a čas (protože obojí stejně jako hmota vzniklo v singularitě Velkého třesku). Podobně se dá logicky usuzovat na to, že tato Příčina vesmíru nutně musí být osobní. Dáme-li si tyto nutné charakteristicky vedle sebe, nedá moc práce rozpoznat, že se nápadně shodují s popisem Boha, ve kterého věří většina lidí této planety. Boží existence tedy může být odvozena nepřímo na základě toho, co lze přímo pozorovat.

 

Jaký pozitivní důvod ale najdeme pro víru v existenci Santa Klause? Nečiní mi žádné potěšení to říci, ale o žádných nevím. Je to vlastně ale ještě horší. Nejednom že nemáme pro víru v Santa Klause pozitivní důvody, máme naopak i důvody proti představě jeho existence. Nějak se nám například stále nepodařilo narazit na jeho příbytek a to je již severní pól solidně zmapovaný. O fyzice toho podobně také víme již dost na to, abychom se příliš vážně nezabývali bytostí, která má v tak rekordně krátkém čase realizovat takové logistické výzvy spojené s doručováním milionů darů. Obzvláště to platí v situaci, kdy jsou hlášení o létajících sobech tak nesmírně vzácná. Ať už se v posledku také podíváte na původ jakéhokoliv vánočního dárku, vždycky se nakonec najde nějaký ten výpis z kreditní karty či účtu, na které jméno Santa chybí.

Všecko špatně.

 

Je velice pomýlené stavět víru v Santa Klause na roveň víry v Boha i když to rétoricky může působit dobře. Nejenže nemáme racionální důvody pro víru v bytosti jako jsou vodníci či Santa Klaus, ale ještě významněji - máme důvody pro to si myslet, že neexistují. To stejné přitom rozhodně o víře v Boha neplatí, což jsem se snažil ukázat na příkladu s Příčinou vesmíru výše. Proč navíc například téměř nikdo starší 12 let v Santa Klause nevěří, zatímco ateistů je ve světě oproti věřícím téměř hrstka? Nemůže to být tím, že je pro většinu obyvatel této planety víra v Boha racionálně ospravedlnitelná? Ateisté si neuvědomují, že „absence evidence není to samé, jako evidence pro absenci". Jinými slovy.....daleko fatálnější než nedostatek důkazů je pro myšlenku existence jakékoliv entity situace, kdy máme důkazy proti této myšlence.

Bůh a Santa Klaus či vodník tu rozhodně nejsou ve stejné pozici.

 

Jiří Lem.