Vytisknout
Nadřazená kategorie: Články
Kategorie: Filozofie

Proč my křesťané vlastně věříme, že je určitá věc dobrá? Protože nám to řekl Bůh? Co kdyby nám ale Bůh jednoho dne přikázal věřit tomu, že krást, vraždit či lhát bude pro změnu od zítřka dobré? Není morální hodnota činů, kterou s takovou samozřejmostí přijímáme, nahodilá a zcela odvislá od božího momentálního rozpoložení či vrtochu? Možná že řeknete, že by Bůh něco takového nikdy udělat nemohl. Některé věci se zkrátka nedělají a hotovo. To co je dobré, je dáno. Dobře, ale nevyplývá z toho teď pro změnu zase závěr, že je v takovém případě Bůh podřízen ještě mocnější entitě než on sám? Nějakému univerzálního morálnímu zákonu, na který je i on sám krátký? Máme tu dilema, které je velmi často ateisty užíváno s úmyslem poukázat na vnitřní nesrovnalost křesťanského pojetí Boha a konceptu dobra. Lze se s ním nějak vypořádat a nebo si musíme vybrat mezi Bohem označujícím za dobré to, co zrovna vyhlásil, případně Bohem prohlašujícím za dobré to, co vyhlásit musel?

 

Výše uvedené dilema je v poslední době ateisty poměrně často využíváno k útokům na křesťanství. Je však velice staré, pochází totiž již z Platonova dialogu Euthyfrón. Sokrates v něm přivádí do úzkých Euthyfra, který neumí odpovědět na to, zda je určitá věc dobrá opravdu jenom proto, že to tak řekl Bůh, a nebo zda je dobrá kvůli nějaké své, na Bohu nezávislé kvalitě, kterou musí i Bůh přijmout. V obou případech je tradiční idea křesťanského Boha v ohrožení.

 

Je zřejmé proč?

 

V prvním případě se setkáváme s Bohem, který libovolně a jenom z titulu své moci určí co je dobré. Říká se tomu etická teorie božího příkazu, nebo voluntarismus a je problematická právě proto, že ukotvení toho co je dobré, spočívá v pouhé moci. Skutek není špatný ze své podstaty, ale z důvodu svého vztahu k určitému božímu příkazu. Takové chápání je například vlastní islámu. Ateista Bertrand Russel v této souvislosti píše, že „pro Boha samotného není žádný rozdíl mezi dobrem a zlem".

 

Druhá alternativa není ke klasické představě Boha o nic vlídnější. Jestliže křesťan věří, že morálka není jako v prvním případě nahodilá a vyplývající z libovůle boží, musí věřit zdánlivě jediné další možnosti, spočívající v nutnosti postulovat na Bohu nezávislý morální standard, který i on musí respektovat. Jestliže je tento standard absolutní tak, že jej ani Bůh nemůže porušit, není nezbytné věc uzavřít s tím, že se zde Bůh sám sklání před vyšším zákonem? Domněle svrchovaný Bůh se tak stává podřízeným.

 

Je jasné, že ani jedna z možností nelze vztáhnout na křesťanského Boha tak, jak je vyobrazen v Bibli.

 

Proč by měl mít tedy prvně křesťan problém s představou Boha, jehož morální autorita se omezí na pouhou moc? Z mnoha důvodů. Předně bychom potom byli tlačeni k závěru, že se morálka na Boha nevztahuje. Stává-li se dobrým a morálním vše to, co Bůh právě deklaruje, nedává smysl nadále tvrdit, že je dobrý, neboť tento pojem ztrácí při možnosti označit za dobré jakékoliv zlé i dobré jednání bez rozdílu, smysl. Toto samozřejmě není biblický pohled na Boha. Dle Bible je například tím, kdo „nemůže lhát" (Žd. 6:18) z čehož je patrné, že boží postoj k lhaní bude konsistentně odmítavý – Bůh dle tohoto verše nikdy nepřistoupí k tomu, aby lhal a označil to za dobré. Říci, že je Bůh dobrý, je zde to samé jako říci, že Bůh je mocen vynutit si své příkazy. V takovém případě bychom museli říci, že Bůh je jednoduše vždycky dobrý a to zcela bez ohledu na to, co právě dělá. Prohlásit o někom, že je dobrý, by neznamenalo nic jiného, než prostě konstatovat, že poslouchá Boha. V neposlední řadě je také dobré si uvědomit, že tento systém etiky je úplným opakem mravnosti, protože jedinou motivací k dobrému je strach, že se Zákonodárce rozlítí a při nesplnění svého příkazu nás potrestá.

 

I druhou alternativu je ale třeba odmítnout. Bůh je totiž dle biblického záznamu plně svrchovaný a ničím neomezený vládce všeho, a je proto nemyslitelné, aby byl, tak jako v představých starých Řeků, nucen sklánět se před čímkoliv, co by jej předcházelo a převyšovalo – v našem případě nějakým morálním kompasem, jehož stanoviska poslušně přijme. Takovýto morální metr by navíc nutně nemohl být stvořený, z čehož vyplývá, že musí být věčný stejně jako Bůh, což ale samozřejmě také není možné. I tato možnost je nám tedy odepřena. Existuje nějaká cesta ven?

 

Jediné co je třeba učinit k překonání tohoto dilematu je uvědomit si, že je falešné. Nejsou totiž pouze dvě možnosti ukotvení morálky, ale tři. Objektivní morální standard existuje, není ale něčím co by existovalo nezávisle na Bohu. Tento standard je naopak přítomen v něm samotném jako součást jeho přirozenosti a morálka je tak ukotvena v neměnném charakteru dokonale dobrého Boha. Jeho příkazy nejsou rozmary, neboť vycházejí přímo z jeho svaté přirozenosti. Mohl by tak Bůh jednoho dne říci, že například znásilňování je od této chvíle dobré? Rozhodně ne, odpovíme. Bůh by to nikdy neudělal. Není to ale otázka příkazu, nýbrž jeho charakteru.

 

Morálka Boha nepředchází, a není ani nahodilou funkcí božích přikázání. Je ukotvena v božím charakteru, který je posléze reflektován v jeho přikázáních. Jak píše filozof M.D.Linville: „Bůh si přeje správné činy proto, že jsou správné: jeho vůle vyjadřuje jeho přirozenost a jeho přirozenost je zdrojem morálky." (1).

Euthyfrónovo dilema je dilematem falešným.

 

Jiří Lem.

Poznámky

1. Je vše dovoleno?, Mark D.Linville, Návrat domů 2001