Křesťané jsou ti, kteří spolu s mnohými jinými věří, že žijeme v „morálním vesmíru". Jsme přesvědčeni, že chování lidí má na rozdíl od chování zvířat morální rozměr, jehož projev se někdy shoduje a někdy třeba také vůbec neshoduje s určitým univerzálně platným morálném zákonem. Zde ale v dnešním světě narážíme. Lidé dnes totiž spíše podvědomě přijímají myšlenku, že každý z nás má stejně platný nárok na vykolíkování vlastního morálního hřiště, které je stejně dobré jako kterékoliv jiné. Kdo vlastně vůbec jste, abyste kritizoval to mé hřiště? Kdo vám dal právo hodnotit hráče na něm? Předpokládá se obecně, že relativistická otázka „kdo jsi abys soudil ?" samozřejmě ukončuje jakoukoliv diskusi, neboť odpověď na ní je jisto jistě „NIKDO". Je to opravdu tak?
„Všechno je relativní", je jedna z dnešních absolutních pravd. Relativismus je všudypřítomný. Slyšel jsem o člověku, který nebyl schopen vymámit z ani jednoho z mnoha oslovených respondentů jasné odsouzení tak zjevně morálně chorého skutku, jako je hypotetické "mučení malých dětí pro zábavu". Na otázku „je spáchání tohoto skutku vždy, za všech okolností a pro všechny lidi morálně odsouzeníhodné" se většinou zdráhali odpovědět kladně.
Výše jsem napsal: „všechno je relativní je jednou z dnešních absolutních pravd". Lidé jsou houfně přesvědčeni, že je prohlášení „všechno je relativní" pravdivé. To je ale vlastně dost divné. Jestliže jsou všechny pravdy relativní, pak je relativní i pravdivost prohlášení o tom, že „všechno je relativní". Proč bychom pak takovou „pravdu" měli brát vážně? Proč by měla mít univerzální přesah a týkat se mě či vás? Kdepak, prohlášení tohoto typu je zrovna tak platné, jako prohlášení „neumím ani slovo česky". Jeden velký nesmysl. Připadá vám, že jsem se s relativismem vypořádal nedůstojně rychle?
Pojďme ještě zpět. Co přesně je vlastně morální relativismus? Dobře jej můžeme ilustrovat na srovnání inzulínu a zmrzliny. Byly doby, kdy lidé o morálce smýšleli jako o inzulínu. Můžete si o tomto oblíbeném hormonu cukrovkářů myslet co chcete, ale když ve vašem těle začnou defilovat příznaky hypoglykemického šoku, prostě inzulín aplikujete. Je jedno jak o něm smýšlíte, vezmete si jej zkrátka, protože univerzálně funguje. Vždy a pro všechny. Takto ale v rámci dnešního relativistického náhledu již lidé o pojmech jako je „dobré", „špatné" či „morální" nesmýšlejí. Smýšlejí o nich spíše jako o zmrzlině. Neexistuje univerzální shoda na tom, že kakaová je lepší, než pistáciová a ta je zase vždy a pro všechny méně chuťově atraktivní než smetanová. Relativista slovem „pravda" popisuje individuální preferenci (zmrzlina), rozhodně ne objektivně platný fakt (univerzální schopnost inzulínu řešit nadměrné množství cukru v krvi). Pravda je v relativistickém světě osobní volbou, subjektivně oblíbenou příchutí zmrzliny. Je na každém z nás, co za pravdivé označí. Morální skutek není sám o sobě a nezávisle na nás špatný či dobrý, stává se jím až poté, co jej takovým přívlastkem označíme.
Je zřejmě jasné, proč bychom měli mít s relativismem problém. Jako křesťané věříme, že nepopisuje realitu tohoto vesmíru správně. Jsme přesvědčeni o tom, že když Bůh a návazně my považujeme určitý skutek za nemorální, nevyjadřujeme tím pouze svoji preferenci. Neříkáme, že nám tahle věc osobně nevyhovuje, ale že je úplně v pořádku, jestli vyhovuje jiným. Jako kdybychom se bavili o zmrzlině. Ne, myslíme to tak, že ta věc je bez ohledu na možné rozdílné postoje zlá. Vždy, všude a pro všechny ať už s tím náhodou souhlasí a nebo ne. Vždy mně v této souvislosti pobaví, když se setkám s údivem, proč církev v určitých věcech nezmění názor, považovaný dnes třeba rovnou za tmářský. „Zapomněli, že už není středověk, žijeme přece dávno v jiné době". Taková věta dobře ilustruje, o čem mluvím. Chce jednu domněle dobovou a nyní překonanou preferenci nahradit jinou. Vyřkne jí člověk, který je z určitého důvodu přesvědčen o tom, že čas má nějakou magickou schopnost měnit morální hodnotu skutku. Rozčilený na zabedněné tmáře nahrazuje bílou barvu černou tak, jako kdyby to byly příchutě.
Jaký je najčastější argument pro platnost relativismu? Obstojí?
Nejčastěji určitě zaznívá argument z rozdílného vnímání hodnot napříč kulturami. Slyšel jsem jej naposledy sotva před pár dny. Jsme vyzváni podívat se na určitý, z našeho pohledu barbarský, zvyk či chování nějaké vzdálené kultury, které jsou reprezentanty oné kultury vnímány jako zcela přirozené. Posléze jsme vyzváni k tomu odsouhlasit, že jelikož mají tedy různé kultury radikálně odlišné morální hodnoty, je nutné věc uzavřít s tím, že morálka je kulturně relativní. Jelikož je údajně morálka kulturní konvencí, nemá logicky nikdo právo tvrdit, že zrovna jeho morálka je nadřazená či jakkoliv lepší než jiná. Je to ale opravdu tak? Jsou opravdu mezi jednotlivými kulturami tak veliké rozdíly? Nemohu zde udělat nic lepšího než ocitovat autora oblíbených Letopisů Narnie, profesora C.S.Lewise, který píše: „Představy o morálce se mohou v něčem lišit. Nikdy ale nejde o zásadní rozdíly. Pokud by si někdo dal tu práci a porovnal morální učení dejme tomu starých Egypťanů, Babyloňanů, Indů, Číňanů, Řeků a Římanů, zarazilo by ho spíše to, jak jsou si ta učení podobná – a jak málo se liší od našeho. Zamyslete se nad tím, jak by naprosto odlišná morálka měla vypadat. Představte si třeba zemi, kde obdivují ty, kdo utečou z bitvy, nebo kde má člověk hřejivý pocit z toho, že podvedl právě ty, kdo se k němu zachovali nejlaskavěji. To si rovnou můžete představit zemi, kde je dvě a dvě pět. Lidé se mohou lišit v názoru ke komu se máme chovat nesobecky – zda pouze ke svým příbuzným, nebo ke všem svým krajanům, či dokonce ke všem lidem bez rozdílu. Všichni se ale shodnou na tom, že člověk by neměl vždycky myslet jen sám na sebe. Sobectví nesklízelo obdiv nikde. Lidé se neshodli na tom, zda je správné mít jednu manželku, nebo třeba čtyři. Vždy se ale shodli na tom, že muž nemůže jednoduše mít kteroukoliv ženu, jíž se mu zachce."
Je jasné, že se domnělé rozdíly mezi kulturami přeceňují. I kdyby však byly větší než jsou, měli bychom na základě takové skutečnosti usuzovat na morální relativismus? Všimněme si, že bychom tak činili na základě pozorování toho co lidé dělají. Na základě pozorování!!! Schválně – jste kupříkladu ochotní učinit závěr o nemožnosti dobrat se jediného univerzálně správného výsledku konkrétní matematické rovnice poté, co budete pozorovat jak se o řešení snaží žáci vybrané zvláštní školy? Každá z šílených variant řešení které tam uvidíte, bude lecos vypovídat o daném studentovi, neřekne vám ale samozřejmě nic o tom, že by nebylo možné dojít ke správnému číslu...
Tento argument platit nemůže. Z pozorování odlišných morálních postojů není možné dojít k žádným podobným závěrům o podstatě morálky.
Mnozí z těch, kdo odmítli morální objektivismus (názor křesťanů), jsou nuceni věřit tomu, že věc je dobrá či špatná ve chvíli, kdy jí za takovou označí společnost, ve které daný jednotlivec žije. Každá kultura si prý definuje dobré či zlé po svém, přičemž všechny takové hodnoty jednotlivých kultur jsou stejně platné. Je nám řečeno, ať posloucháme pravidla platná pro naši kulturu a nesoudíme lidské bytosti z jiných civilizačních okruhů. Jaký je tady problém? Hlavní spočívá v tom, že v takovém případě nelze označit žádnou společnost za nemorální. Ani nacistickou či komunistickou. Morálka se stává funkcí lidové volby zachycené v zákoně. Morální je zredukováno na moc. Jestliže je daný skutek legální, pak je také morální. Což má také zajímavě šílené dopady. Protože takto vlastně vůbec nemůže existovat jakékoliv nemorální ustanovení. Člověk jako třeba Martin Luther King by byl dle takové filosofie nutně nemorálním gaunerem, protože se vzepřel platnému zákonu země, ve které žil. To samé se týká Oskara Schindlera nebo Nicholase Wintona, kteří navzdory dobové legislativě zachraňovali židovské občany. Že je to absurdní? Ano je.
Je jasné že ani tento způsob vysvětlování morálky neobstojí.
Posledním typem relativismu je relativismus odvozený od jednotlivce. Není to již společnost a její majoritní hlas který by určil co je správné a co ne. Je to konkrétní člověk sám. Poznáte jej vždy když se setkáte s prohozy typu: „kdo jsi abys soudil?" a nebo „nevnucuj mi svoji morálku". I tento relativismus ale trpí stejnou smrtelnou nemocí jako výše uvedený druh odvíjející morálku od rozhodnutí společnosti. Ani tady již z definice v podstatě nemůže existovat nemorální jedinec, což je jistě absurdní. Je to proto, že v takovém prostředí nemáme žádný univerzální standard morálky, který by takový člověk vůbec mohl porušit.
Jsou tu další komplikace. Existují například určité koncepty jako třebas „spravedlnost" nebo „tolerance", které pokládáme za zcela smysluplné. Mnozí lidé také vnímají existenci zla ve světě jako argument proti boží existenci. Denně uvažujeme o tom, zda je z morálního hlediska vhodné udělat to nebo ono. Všechno jsou to zcela legitimní aspekty našeho života – problém je v tom, že je-li etický relativismus skutečně pravdivý, musí to být nesmysly, protože každá z uvedených věcí odvíjí svůj smysl od objektivních morálních pravidel. Pravidel platících univerzálně pro všechny.
Těžkost spočívá také v tom, že relativisté si nikdy opravdu nemohou postěžovat na „zlo ve světě". Kdyby to chtěli udělat, museli by přece uznat, že zlo je skutečná součást naší reality. Jak by to ale mohli v rámci svého světonázoru říci? Pro relativistu žádné skutečné zlo existovat nemůže, zlo je přece pouze jejich osobní perspektiva vidění. Nachází se v nezáviděníhodné pozici toho, kdo musí deklarovat, že neexistuje ani zlo, ani spravedlnost, nebo možnost jakéhokoliv morálního posunu vpřed (např. zrušení otroctví). Nemohou paradoxně ani požadovat, aby byli lidé tolerantní. Kdo konec konců jsou, aby vnucovali své morální pochopení tolerance svým netorelantním spoluobčanům. „Žij a nech žít" může být jejich heslem a osobním morálním postojem, ale proč by měl být v rámci relativistické reality kdokoliv povinován takový postoj sdílet?
Zřejmě nejjednoduším způsobem jak relativismus usvědčit z omylu je ukázat jeho neslučitelnost s realitou našich životů. Jestliže vám budou lidé tvrdit, že přesahující objektivní morálka neexistuje, zkuste najít jejich oblíbenou morální jistotu a zrelativizujte ji. Zkuste si například zarelativizovat o homofobii, rasismu nebo feminismu s paní ministryní Marksovou-Tominovou. Nebo s Al Gorem o roli člověka při globálním oteplení. Tito dva rozhodně nejsou morální objektivisté, přesto uvidíte s jakou se potážete. Lidé vám obecně nevědomky prozradí do jaké míry je jejich deklarovaný relativismus habaďůrou ve chvíli když začnou používat výrazy typu „měl by" nebo „je správné". Ve chvíli, kdy takové výrazy použijí, je zřejmé, že nemají na mysli své osobní názory (preference, či subjektivní chuť zmrzliny). Když takového člověka okradete, bude skutečně přesvědčen, že mu bylo ukřivděno. Jeho objektivní morální chápání se vynořuje a povrchní relativistický nátěr odpadá.
Jestliže je relativismus slepou uličkou, musí mít pravdu morální objektivismus a morálka je skutečná. Odkud přišla. Skrze evoluci? V tomto článku ukazuji jak pošetilá taková myšlenka je. Jestliže ale ani evoluce nepomůže, odkud tedy morálka spadla? Zdá se mi, že jediné dvě možnosti jsou, že je buď dílem jakési náhody, nebo výsledkem působení určité inteligentní Mysli. Jiné alternativy sotva najdete.
Je morálka produktem náhody? Představit si to neumím, ale dobře. Ta představa má nicméně fatální slabinu. Je-li dílem náhody, proč by měla být pro kohokoliv jakkoliv závazná? Proč naslouchat hlasu něčeho, co vzniklo omylem? To je jako kdybyste dělali to, co vám ukáží nahodile rozsypaná těstovinová písmenka z dětské polévky. Má to být příkaz? Nikoliv, nesmyslná náhodná souhra okolností, kterou budeme ignorovat. Není žádný důvod brát vážně morální pravidla, která by se do světa dostala nějakým náhodným nedopatřením.
Morálka v sobě nese neodbytný prvek povinování, pocit povinnosti dostát objektivnímu závazku. Toto náhoda vysvětlit nemůže a jedinou další alternativou je tak existence skutečných morálních příkazů. Příkazů od konkrétního Příkazce, což je poznání, který nás vede k teismu a po uvědomění si viny pak k Pánu Ježíši Kristu.
Na závěr tohoto exkurzu do oblasti relativismu připojuji stručné odpovědi na tři z nejčastějších relativistických výkřiků.
a.) Absolutní pravdy neexistují
Toto je absolutní prohlášení, které aspiruje na to být pravdivé. Prohlášení že „absolutní pravdy neexistují" je tedy nutně samo chybné.
b.) Co je pravda pro tebe není pravda pro mě
Jestliže je mé přesvědčení pravdivé pouze pro mě, proč není tvoje přesvědčení pravdivé jenom pro tebe? Říkáš, že žádné tvrzení není pravdivé pro všechny, ale chceš aby všichni věřili tak jako ty.
c.) Nikdo nemůže nic vědět s jistotou
Je-li to pravda, pak můžeme s jistotou vědět, že nic s jistotou vědět nelze – což je protimluv.
Jiří Lem.
Podobné články:
Proč evoluce nevysvětluje a z principu nemůže vysvětlit existenci morálky