Před časem jsem se setkal s člověkem, jehož jsem nejprve považoval za křesťana. Poté co jsem se od něj ale dozvěděl, že věří v reinkarnaci, už si tak jistý nejsem. Je vůbec obsah křesťanské víry slučitelný s konceptem reinkarnace? Myslím že není. Dává reinkarnace logický smysl? Bojím se že ne a níže nabízím ke zvážení několik důvodů proč.
Myšlenka reinkarnace je dnes nesmírně populární a mezi jejími stoupenci naleznete leckoho. Od Sylvestra Stalloneho po Květu Fialovou. Co koncept reinkarnace představuje? Ve zkratce víru v to, že po smrti vaše duše přejde do jiného těla. Duše zůstává pořád stejná, mění se těla, která obývá. Jako když na cestě do práce přesedáte jednou z metra do tramvaje a pak zase do autobusu. Známá americká herečka Shirley McLaine, která je protagonistkou tak zvaného hnutí New Age, myšlenku popisuje takto: "Vím, že jsem musela být mnoho různých lidí v rozdílných dobách....bývalá prostitutka.....dvorní šašek popravený ve Francii králem Ludvíkem XV"......Pozoruhodné. McLaine je přesvědčená o tom, že se jí tohoto poznání dostalo skrze meditaci, duchovní média a jednou dokonce i akupunkturu.
Po filozofické stránce je domovem reinkarnace východ (Hinduismus, Budhismus, Taoismus), ale myšlenky se chopili i někteří západní myslitelé (Pythagoras, Plato, či Plotinus). Duše se například podle Platóna do těla poprvé dostává za trest poté, co zhřeší. Opouští ideální svět a vchází do porušené sféry hmoty. Když se spojí s embryem, nese si s sebou karmu, což je nejenom množina všech skutků nashromážděných za všechny předcházející dosavadní životy, ale i následků, které se ke skutkům váží. V Čechách jsme zvyklí říkat "jak si kdo ustele, tak si lehne". Přesně to vlastně beze zbytku platí zde. Chováte-li se dobře, můžete se narodit do nějakých velice příjemných okolností a stavu. Například jako syn ministerského předsedy. Chováte-li se ale hůře, nemůžete se divit tomu, když se narodíte třebas jako čuně nebo kopřiva. Duše se inkarnuje do stále nových těl, přičemž každá smrt je možnou bránou k vysvobození z tohoto hrozného cyklu, který se nazývá samsara a je často vyobrazován jako kolo. Úniku z tohoto kruhu utrpení se zase říká moksha a v těchto systémech vlastně představuje spásu. Někteří vyznavači reinkarnace věří tomu, že poté co je karmický dluh splacen, se osvobozená duše setká s osobním Bohem, jiní zase očekávají splynutí s neosobní božskou Silou (Brahmanem).
Proč lidé v reinkarnaci věří? Důvodů existuje několik. Zmiňovaný Platón v ní například věřil proto, že jelikož je (z jeho pohledu) duše věčná, jeví se při vědomí smrtelnosti tělesné schránky logické, že se bude v průběhu času manifestovat v různých tělech. Jiní v ní vidí řešení některých těžko vysvětlitelných pocitů či jevů. Máte například dojem, že jste něco podobného už někdy viděli nebo slyšeli, jelikož se to ale zjevně zdá nemožné, vysvětlíte to tak, že toho vaše duše byla účastna někdy v minulém životě. Velká skupina lidí se k víře v reinkarnaci určitě dostane i proto, že se zdá být spravedlivá. Sklidíš přesně to, co zaseješ. Pro mnohé je atraktivní, že tu nedochází k domněle disproporčnímu trestu za nějaký zanedbatelný hřích - z toho je často obviňováno křesťanství. Nic takového jako věčné zatracení. V reinkarnaci máme nástroj na potrestání hříšníka, ale zároveň naději na univerzální spásu všech. Na rozdíl od křesťanství je také člověk zodpovědný pouze sám za sebe – nevláčí s sebou břemeno hříšné podstaty padlého lidství. Nyní již víme, proč v reinkarnaci mnozí věří – je ale opravdu možné, aby reinkarnace opravdu probíhala? Asi ano. Bojím se však, že to není příliš pravděpodobné....
Problémy reinkarnace
Mohl bych zde nyní samozřejmě uvádět biblické důvody, proč je reinkarnace falešným konceptem. Pro někoho, kdo ale zatím nevěří v to, že Bible je v tomto směru nějakou zvláštní autoritou, by to však příliš velkou přidanou hodnotu nepřineslo. Pro tuto chvíli si proto v tomto článečku vystačím s logikou.
Jestli jste si snad někdy mysleli, že je například utrpení umírajícího dítěte obrovsky nefér, pak se s vyznavačem reinkarnace neshodnete. Podle něj a zákonu karmy je totiž takové utrpení nutně spravedlivé. Dítě přece trpí za hříchy. Za jaké? Za své hříchy z minulého života. Problémem je to, že nemá nejmenší tušení,o jaké hříchy šlo. Byly to hříchy nějakého cizího dospělého člověka, který je teď už dávno po smrti. Je něco takového možné? Má nějaký smysl trestat někoho za prohřešek, kterého si není a nemůže být vědom? Mám trestat dítě za hřích nějakého cizího rabiáta, kterého před pár lety pověsili za vraždu? Nevím jak pro vás, ale pro mně je celá ta představa naprosto odporná. Bůh, který by takovým způsobem jednal, by byl sotva něco víc než monstrum.
Ve svém současném životě (A) trpím dle zákona karmy za hříchy spáchané v životě předchozím (B). V něm pak zase za ty předcházející z života C. Zavrtáváme se stále hlouběji. Dá se tak nejen vyčerpat abeceda, ale také strávit věčnost. Problém je, že se nikam nedostanete. Jak začnete? Vždycky budete potřebovat nějaký předcházející život, který vám v tom stávajícím zadělal na problémy. Jeden nekrytý šek je hrazen dalším, který je také nekrytý a tak pořád zpět v nekonečném regresu. Skutečné peníze ani vysvětlení samsary nikde. Jaký karmický dluh tedy vlastně splácel první život? A nebo je snad zlo věčným principem společně s Bohem?
I když by někdo k takovému závěru snad mohl dospět, není pravda, že by mohl být zákon karmy připodobněn k univerzálnímu morálnímu zákonu daného lidem skrze Mojžíše. Karma totiž není morálním předpisem, ale systémem odplaty. Neříká nám co máme dělat. Odkud tedy pochází morální požadavky, které karma vynucuje? Žádné takové nejsou ! V panteismu není v posledku žádný rozdíl mezi dobrem a zlem a morálka je relativní. Jak vysvětluje budhista Allan Watts, "budhismus nesdílí západní přesvědčení o tom, že existuje nějaký morální zákon vycházející z Boha či přírody, který by měl člověk za povinnost poslouchat. Budhův recept na chování – nebrat ničí život, nebo to co vám nebylo dáno, nevyhovovat vášním, neoddávat se lhaní či neopíjet se – jsou dobrovolně přijatá pravidla k osobnímu prospěchu." Máme tu co do činění s tak zvankou situační etikou či relativismem. Děláme to, co je prospěšné a co funguje. Problém je v tom, že na takovémto základě pro etiku si můžete teoreticky omluvit cokoliv. Klidně vraždu nebo znásilnění, neboť i tyto skutky mohou být za určitých okolností výhodné. Kam tím vším mířím? Jestliže není nic, co by bylo špatné samo o sobě, jaký má karma mandát k tomu nás trestat? Za co a na jakém základě, když neexistuje absolutní dobro a potažmo tedy ani zlo?
Jedním z nejsilnějších důvodů pro odmítnutí reinkarnace je skutečnost, že je obrovsky nehumánní. Všichni jsme schopni vybavit si šokující obrazy Indie, které jsem viděli v médiích. Neuvěřitelná a na naše poměry nepředstavitelná bída a utrpení nemocných, zmrzačených či umírajících hlady, se kterou se tam potkáte na každém kroku. Zdá se přitom, že si toho vlastně nikdo ani nevšímá. Nebo se to nezdá a je to opravdu tak? Když se Gautama Budha po opuštění svého přepychového paláce poprvé vydal vně jeho stěn, byl konfrontován s dosud nepoznaným utrpením lidí za hradbami. Co dělat? Měl se aktivně podílet na umenšení tohoto utrpení a nebo je ignorovat? Vybral si druhou možnost. Budha se rozhodl pro cestu nezájmu o utrpení druhých. Proč? Jednak proto, že jelikož je vše v posledku JEDNO (monismus), nemůže vlastně ani existovat rozdíl mezi dobrem a zlem. Věci jsou přesně takovými, jakými mají být. Fatalismus. Kdyby se Budha rozhodl působit proti zlu, se kterým se setkal, pracoval by ve skutečnosti proti spravedlnosti. Hatil by tím práci karmického zákona, která toho kterého nešťastníka trestá za hříchy spáchané v minulých životech. Lidé si odpykávají svůj trest a vy jim do toho s dobrými úmysly vpadnete. Pomůžete jim sice, ale jelikož karmický dluh musí nešťastník tak jako tak zaplatit, nutíte jej procházet ještě dalšími životy naplněnými utrpením, než by bylo bývalo nutné, kdybyste se tam vůbec neobjevili. Z tohoto pohledu je celoživotní dílo Matky Terezy dobře míněným zlem.
Nevím jak vy, ale já něčemu takovému věřit neumím.
Jiří Lem.