Teologie

Ve Starém zákoně se mezi Izraelity setkáváme s institutem otroctví, jehož režim upravuje sám Bůh. Co si o tom máme myslet? Bojím se, že velká část křesťanů před tématem jako je toto raději zavírá oči, pro kritiky je to naopak vítaná příležitost získat jednoduché body. Jedná se opravdu o otroctví? Věc je jako obvykle o poznání složitější a bodíky pro skeptiky budou spíše mínusové...

Ve Starém zákoně se obecně setkáváme s určitým množstvím jevů, které nám někdy připadají cizí, nevhodné či dokonce nepřijatelné. Jsem přesvědčen, že se téměř vždy jedná o problém, který vzniká tak říkajíc na „našem přijímači". Smýšlíme často natolik mylně o skutečné povaze věcí, až nám černá téměř přijde bílá a obráceně. Máme také zhusta tendenci naprosto ignorovat nesmírně vzdálený dobový kontext, ve kterém starozákonní izraelská společnost existovala. To je zároveň částečně i důvod, proč vůbec někteří s obviněním o Bohu propagující institut otroctví přicházejí.

Když se setkáme s tématem otroctví, představíme si většinou scény ze syrových snímků typu Gladiátor a nebo nějakého hrůzostrašného filmu z amerického jihu před občanskou válkou. Otrok zde byl zcela v moci svého pána, bez jakýchkoliv práv a naděje, vydán až do své smrti úplně na milost svému majiteli. Nebyl ničím jiným než věcí, se kterou můžete naložit tak, jak se Vám právě zachce. Je toto model, se kterým se potkáváme ve Starém zákoně?

K mému velkému zklamání se fotbalová Plzeň těsně před startem v Lize mistrů rozhodla „prodat" svého skvělého záložníka Daridu. Nejen že bude teď hra plzeňských méně pohledná a efektivní, co se ale hlavně stane s tím nešťastníkem, kterého „prodali" jako kus skotu někam do Německa? Nyní je tedy „v majetku" Freiburgu, kde ho možná budou nutit leštit lavičky, případně hoblovat trávník. Nebo jej snad „prodají" někomu jinému ještě někam dál? Šílené!

Proč tady vykládám o Daridovi? Protože ačkoliv se dnes v souvislosti se sportovními přestupy používají slova „prodat" či „koupit", neznamená to, že by byl dotyčný sportovec kusem majetku s evidenčním číslem kdesi na zadní straně. Setkáváme se tu pouze s formálním smluvním jazykem obdobného typu, který shodou okolností také nacházíme ve Starém zákoně, použitý ve vztahu k ujednání mezi služebníkem a zaměstavatelem. Člověk se může za jistých okolností prodat někomu jinému. Kupříkladu Jákob, který stráví sedm let službou Lábanovi, aby získal Ráchel, je takovým služebníkem. Napadlo by vás ale nazývat jej otrokem? Výraz, který hebrejština používá pro člověka, jehož mnohé překlady Bible nazývají otrokem, je ebed. Na rozdíl od povrchního přesvědčení našich kritiků, ale spíše než otroka, označuje zaměstnance, nebo služebníka. John Goldingay píše, že ve slově „ebed není nic nízkého, či nějak nedůstojného". Výraz a jeho užití ve starozákonních textech mluví jasně o tom, že člověk takto označený, není majetkem, ale osobou, která dobrovolně vstupuje do určitého druhu pracovně právního vztahu. Je samozřejmé, že se jeho sociální status zhorší, nejde ale o nic výrazně dramatického. Co se týče zacházení s takovými lidmi, dává si Bůh opakovaně záležet na tom, aby nedocházelo k žádnému zneužití moci.Ty kterým je takto slouženo přikazuje, aby dotyčné „nezotročili otrockou službou". V jiném verši pak Hospodin pánům přikazuje. „Nebudeš nad ním („otrokem") surově panovat, ale budeš se bát svého Boha." (Lev 25). Že vám to příliš parametry otroctví nepřipomíná?

Rozdílů je ale mnohem více. Vše se například dálo na bázi dobrovolnosti. Dotyčný se takovým služebníkem stával z vlastní vůle a rozhodnutí. Stával se jím z ekonomických důvodů, o čemž se zmíním zakrátko, ale vždy dobrovolně. Řekněte mi - jak to jde dohromady s jedním ze zásadních rysů skutečného otroctví, které kritici pomýleně Bibli přisuzují? Nijak. Skutečné otroctví, se kterým skeptici operují, bylo samozřejmě plně nedobrovolné. Ať už si vybavíte africké černochy prodávané na trzích s lidmi v době kolonizace Ameriky, nebo otroky ve starověkém Římě, vždy se setkáte s tím, že tito nešťastníci byli k otroctví donuceni, přičemž jedinou jinou alternativou byla pouze smrt.

Dalším velice specifickým rysem tohoto typu „otroctví" je jeho časová omezenost. Na rozdíl od skutečných otroků, musel být Žid, který se dobrovolně rozhodl stát nádeníkem, po šesti letech propuštěn. V páté knize Mojžíšově (15 kapitola) je psáno: „Bude-li ti prodán tvůj bratr, Hebrej nebo Hebrejka, bude tvým otrokem po šest let, ale sedmého roku jej propustíš na svobodu." Aby bylo ještě zřejmější jak unikátní fenomén židovské otroctví byl, ocituji ještě bezprostředně následující verš: „Když ho propustíš na svobodu, nepropustíš ho s prázdnou. Štědře jej obdaruješ ze svého stáda i humna a lisu. V čem ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal, z toho mu dáš." Celoživotní nezrušitelné otročení pánu tedy Starý zákon u židovských otroků nezná, sedmý rok se člověk musí se služebníkem rozloučit, navíc s pořádnou výslužkou. Tito lidé byly propuštěni a to bez ohledu na to, zda dluhy, kvůli kterým se vlastně do tohoto vztahu dostali, byly splaceny nebo ne. Sedmého roku byl tedy dlužník propuštěn a prominuta ta část dluhu, který ani z titulu realizace pracovního poměru nebyl splacen. Opět se ptám? Kde je vlastně ono otroctví, ze kterého je ten „temný" Starý zákon obviňován?

Před chvílí jsem zmínil, že důvodem vstupu do tohoto typu vztahu, kteří někteří unáhleně nazývají otroctví, byla ekonomická situace dotyčného. Mohla přijít veliká neúroda nebo špatně odhadnutá investice a člověk se dostal do dluhů. Jedinec nebo rodina se mohl ocitnout v situaci, kdy jediný statek, kterým disponoval, byl on sám. Ve chvíli, kdy byla reálnou možností smrt hlady, a nikdo z blízkých a příbuzných jej nemohl vykoupit, přicházela na řadu alternativa v podobě „prodání se" a vstupu do nádenické služby. Proč vlastně tuhle věc vnímat v dobovém kontextu negativně? Nejedná se o opatření namířené proti extrémní chudobě? Opatření které navíc Bůh vidí jako poslední v řadě? Kdo zná Bibli ví, že Bohu chudí leží na srdci. Izraelcům bylo kupříkladu zakázáno sklízet obilí až do samého kraje pole. Proč? Aby zrno mohli paběrkovat „chudí a hosté". (Lev. 19:10). Podobně byli Izraelci povinnováni půjčovat chudým bez úroku. (Lev 25:36). Chudí mohli obětovat levnější obětiny. (Lev. 5:7). Nesplacené dluhy se musely vymazat sedmého roku. (Deut 15:10). .....
Opatření o kterém mluvíme existovalo proto, aby se chudým pomohlo, ne proto aby se jim ublížilo !

Rád bych, aby na závěr zazněla jedna důležitá věc. Ač je starozákonní model „otroctví" výrazně humánnější, než dobová (či jakákoliv jiná relevantní) praxe mezi okolními národy, v žádném případě není výrazem Božího finálního záměru. Možná to bude znít kontroverzně, ale některé ze zákonů a nařízení, které Hospodin Izraelcům předal, nemělo mít univerzální charakter, ale bylo vydáno jako jakýsi ústupek dobové situaci či slabosti člověka. Takové opatření nemělo reprezentovat ideál, i tak však představovalo posun vpřed. Takový posun jakého mohlo být za daných okolností dosaženo. Známe to sami například z výchovy dětí, kdy jsou naše nároky na ně odvislé od jejich schopností. Radujeme se stejně tak z toho, že dítě v jednom roce zažvatlá slůvko „máma", jako z toho, že v osmnácti složí maturitu z českého jazyka. Naše očekávání jsou naplněna v různých situacích různým obsahem. Přesně tak je tomu i s Bohem, který zjevuje svojí vůli teologickým žargonem řečeno progresivně. Vzpomeňte si třebas na to, jak Ježíš v Markově evangeliu (10:5) osvětluje institut rozlukového lístku v rámci rozvodu. Co tam jasně zaznívá? Že jakkoliv rozvod Bůh mírně řečeno nevnímá jako optimální, bylo určité opatření dočasně povoleno pro „tvrdost lidského srdce". Nejedná se tak rozhodně o ideál, ale o zastávku na cestě za ním. Podobné je to i s naším služebnictvím. Tak jako se Ježíš u tématu rozvodu vrací k původnímu Božímu záměru v Genesis (kde se implicitně předpokládá, že konkrétní muž a konkrétní žena utvoří nerozlučný svazek), můžeme se na původní (a v posledku i ideální) pohled na člověka v relaci k otroctví podívat do Genesis ještě jednou. Co se zde dozvídáme? Že jsou lidé vrcholem stvoření, navzájem si rovni a důstojní proto, že byli stvořeni dle obrazu Božího.

Schvaluje tedy Bůh otroctví? Něco takového může říci pouze někdo, kdo Bibli viděl maximálně v knihovně u babičky.

                                                                                                                                                    Jiří Lem.