Vytisknout
Nadřazená kategorie: Články
Kategorie: Věda

labJak moc zbystříte, když zahlédnete novinový titulek začínající slovy „Vědci zjistili..."? Já osobně jsem vždy připraven na cokoliv. Onehdá jsem například konsternován četl o nejnovějším „vysvětlení" z perspektivy evolučního nazírání na svět možná překvapivé skutečnosti, že příroda nevymítila ženy po menopauze. No ano, nač to divení? Proč by tu mezi námi vlastně ještě měly být, když se již nadále nemohou rozmnožovat? Propagace našich genů je podle hlavního proudu materialistické evoluční vědy ultimativním důvodem pro naši existenci a jakékoliv naše chování. Babičky již ale bohužel vlastní geny nepředají a měly by tak být základním mechanismem evoluce z tváře země vyhlazeny jako nepotřebné. Proč je tu tedy podle našich mazaných vědců matka evoluce zanechala? Přece proto, aby mohly hlídat vnuky svých dospělých dětí a ti tak získali prostor a čas na plození dalších geneticky spřízněných strojků na přežití! Jak prosté a zároveň důmyslné. Není ta „věda" úžasná? Nevím sice jak je takový expert v reálném životě schopen uvádět svoje pozoruhodné teorie do života, to ale nevadí, stejně jsem odbočil – o užitečných babičkách britských vědců mluvit nechci. Co se dá vlastně například říci na tvrzení mainstreamové vědy o tom, že věda prokázala neexistenci duše? A jak důležitá je vůbec věda pro cokoliv podstatného v našich životech?

Už jste někdy četli nějaký článek o tom, že věda nalezla a nebo se chystá nalézt duši? Já ano, ale pouze mimořádně. O tom, že duše v návaznosti na výsledky práce vědy rozhodně neexistuje se občas napíše, častěji se ale mlčky předpokládá, že je to tak jasné, že o tom vlastně ani psát není třeba. Duše, jak materialističtí vědci dávno ví, neexistuje a „vy, vaše radosti a strasti, vaše vzpomínky a touhy, váš pocit osobní identity a svobodné vůle, to vše je ve skutečnosti pouhou činností ohromného seskupení nervových buňek a na ně napojených molekul". (1) Poněkud depresivní představa, jestli je ale pravdivá, musíme s ní žít. Naštěstí pravdivá není. Její pravdivost či nepravdivost navíc nijak nevyplývá a ani nemůže vyplývat z jakéhokoliv zjištění vědy. Proč? Protože věda se nutně nemůže zabývat něčím co nelze zvážit, změřit a nebo jakkoliv jinak uchopit našimi smysly. Můžete měřit vzdálenost mezi slovy a také výšku písmen či chemické složení inkoustu. Nikdy ale za pomocí vědy nezjistíte, zda je báseň krásná či poněkud přitroublá. Zjistíte chemickou analýzou plátna zda je na něm mazanice, nebo umělecký skvost? Rozhodně ne. Věda vám řekne, co se stane, když do sklenky vína nalijete strychnin, nemá ale co říci o tom, zda bylo, nebo nebylo správné tchyni otrávit.

Věda je jistě velice dobrá a užitečná věc, ale k imateriální duši se už z principu vyjadřovat nemůže. Namítnete možná, že se nicméně může vyjadřovat ke všemu jinému a navíc daleko podstatnějšímu, než je hypotetická duše, kterou jsme před triumfálně postupující vědou ochránili pouze tím, že jsme ji definovali jako nepřístupnou našim smyslům. Ale není tomu tak. Věda je ještě daleko méně důležitá, než je zatím patrné. Schválně. Udělejte si prosím seznam věcí, které v životě považujete za nejdůležitější. Počítám, že se na předních příčkách s velkým náskokem umístí láska a štěstí. Jak se dá žít bez lásky a k čemu by takový život byl? Není honba za štěstím tím, co nás povětšinou v životě nejvíce pohání? Někdo možná přidá přátelství, jiný poznání a další třeba toleranci nebo laskavost. Jsou takoví, kteří zmíní naději.

Určitě jste si teď něčeho velice zajímavého všimli. Že totiž nic z toho, co jsme vyjmenovali, není jakkoliv fyzické. Lásku nezvážíte, štěstí nevydává zvuk, poznání nemá žádný tvar. Zjišťujeme, že nic z toho, co je pro člověka nejdůležitější, nemůže být nacpáno do zkumavky, klasifikováno, studováno či analyzováno za pomocí našich pěti smyslů, kterých je věda nucena užívat. Vyjmenovali jsme ty nejhodnotnější z lidských cílů a naplnění a shledali, že každý z nich je jako na potvoru naprosto nefyzický. Jestli je to ale tak, pak nemohou být uchopeny lidskými smysly, přičemž to ale potom zase znamená, že k nim nemůže věda absolutně nic říci. Je irelevantní. Věda tedy povětšinou nemá potenciál jakkoliv se vyjadřovat k tomu, co nás lidi opravdu pálí, zajímá a naplňuje.

Co ale například medicínská věda? Léky nám pomáhají k uzdravení a zdraví přináší štěstí. Zní to přesvědčivě a z velké části je to samozřejmě pravda. Určitě ale stejně jako já znáte příklady lidí zdravých a nešťastných, stejně jako naopak nemocných a šťastných. Nejsem si tedy jistý, že zdraví nezvratně přináší štěstí, rozhodně je ale možné říci, že v tomto případě věda pomáhá ku zdraví, které rozhodně cenné je. V každém případě však věda sama ani v tomto případě imateriální štěstí nepřináší. Vytváří pouze lepší podmínky (léky) k tomu být šťastný.

Někdo další by ale možná namítnul, že taková tělesná rozkoš je rozhodně velice fyzická záležitost, přičemž přináší štěstí. To že přináší potěšení je jisté, že by ale měla být primárně fyzická? Bude to asi překvapivé, ale fyzická není ani trošku. Kdyby byla, dalo by se totiž prožívané potěšení změřit – a to nelze. Vysvětlím. Řekněme, že něco dobrého jíte a ohromně si pomlaskáváte. Ve slinných žlázách jsou rozpouštěny molekuly požívaného jídla a mezi chuťovými pohárky a centrem chuti kdesi v temenním laloku probíhá čilá neurologická aktivita, která nám přináší příjemný pocit. Teď mi ale vysvětlete jednu věc. Jak víte, že je tato konkrétní, chemickou reakci vytvářející, neurologická aktivita, příjemná? Smůla. Vy to nevíte a nikdy nebudete vědět, budete-li se pouze dívat na přístroje, které jí měří. Někdo vám musí říci jaké to je. Ne přístroj, ale člověk vám musí říct, jak si užívá sladkého studenéhou melounu v parném dni. Teprve poté budete moci konkrétní měřenou mozkovou aktivitu přiřadit k příjemnému pocitu, nebo naopak bolesti. Schopnost vědy změřit mozkový stav je určitě skvělá věc. Předtím než nám však toto měření podá informaci o tom, zda jeho hodnoty reprezentují bolest či rozkoš, potřebujeme informaci od člověka, který věc prožívá. Jinými slovy, nejprve jsou nezměřitelné pocity a teprvé poté vědou provedená měření, která nám díky probíhající korelaci ukáží, že příjemný pocit vypadá na monitoru přístroje zaznamenávající činnost mozku právě takto. Z výše uvedeného je jasné, že rozkoš, bolest, příjemný pocit či třeba mravenčení nejsou v hardwaru (nespočívají v tělesných neurologických spojeních), ale jinde. Kde? V duši! Ještě raději rozvedu. Aby bylo možné provést zmíněnou korelaci mezi měřitelným neurologickým stavem a pocitem, který je s ním souvztažný, je samozřejmě třeba disponovat dvěma jevy, které spolu korelují. Slastný pocit z dobře vychlazeného piva na jedné straně a neurologická aktivita, která jej zprostředkovává na straně druhé. Jedná se o dvě různé věci. Nejprve je třeba existence vědomé osoby, která komunikuje svůj prožitek k tomu, aby se mohl ke slovu dostat vědec se svými přístroji a slícovat tento prožitek s mozkovou aktivitou. Věda je tedy až druhá.

Devět z deseti lidí v této zemi je přesvědčeno, že věda je jediným spolehlivým nositelem pravdivých tvrzení o našem světě. Tento názor se nazývá scientismus. Důvodem proč k tomuto pohledu lidé tíhnou je jejich přesvědčení, že veškerá realita je tvořena fyzickým „nábytkem". V tu chvíli je věda samozřejmě skvělá pomocnice k jeho poznávání. Tímto článkem chci upozornit na skutečnost, že tento pohled je chybný. Ukázali jsme si, že ty pro nás nejdůležitější věci tohoto světa nejsou fyzické. Když nejsou fyzické a věda umí pracovat pouze s těmi které fyzické jsou, pak nám věda jednoduše nemůže do těch důležitých záležitostí vnášet jakékoliv světlo. (2)

Řekli jsme si, že aby věda vůbec mohla pracovat, potřebuje duši, která nám řekne jak to, či ono chutná, vypadá, zní, nebo voní. Věda samozřejmě může bádat v oblasti čichu, sluchu nebo zraku, neřekne nám ale ani jednu věc o tom, jaké to je cítit mořský vzduch, nebo slyšet dunění vln na mořském pobřeží. Něco takového nám někdo musí sdělit. Někdo zevnitř vědě, která pracuje zvenku. Musí to být sdělení pocházející od subjektu hovořící v první osobě – věda to v perspektivě třetí osoby udělat nemůže. Věda není alfou a omegou všeho poznání, je zcela závislá na duši. Žádný fyzický test vám neukáže zda člověka něco bolí, nebo zda zažívá libé pocity.

Zdá se mi tedy, že věda nemá žádnou kapacitu k tomu být nositelem čehokoliv opravdu důležitého. Všechny ty pro člověka zásadní věci jsou nehmotného charakteru a pro vědeckou analýzu neuchopitelné. Navzdory tomu jsou to ale právě tyto věci, o kterých věda opakovaně mluví. Pojmy jako třeba duše. Je přitom poměrně paradoxní, že o nich mluví právě proto, že o nich mluvit nemůže. Činí tak samozřejmě s postojem „když to nelze dokázat vědecky, pak to neexistuje, nebo není důležité". Nevím jak vám, ale mně to přijde arogantní.

 

Jiří Lem.

Podobné články:

Vznikla by moderní věda bez křesťanství?

Věda prokázala, že Bůh neexistuje

Vědec, víra a nesoběstačnost vědy

Má člověk duši? Argument z rozdílu mezi mozkovými a duševními stavy

Vylučuje mozek myšlenky tak jako ledviny vylučují moč? Proč uvažovat o duši

 

 

Poznámky

1. Francis Crick, Astonishing Hypothesis-The Scientific Search for the Soul, Scribner 1995

2. www.str.org