Jedním z poněkud překvapivých zjištění fyziky dvacátého století je skutečnost, že existence jakékoliv formy života, který by se byť i jenom vzdáleně podobal tomu našemu, je neuvěřitelně silně podmíněna naprosto specifickým a přesným nastavením tak zvaných fyzikálních konstant. Astronomové B.J.Carr a M.J.Rees se v jedné ze svých publikací vyjádřili v tom smyslu, že „možnost života, jak známe jeho vývoj ve vesmíru, závisí na několika fyzikálních konstantách a je v některých ohledech pozoruhodně citlivá k jejich číselným hodnotám". (1)
O co jde? Vesmír se řídí určitou konkrétní sadou pravidel či zákonů, přičemž fyzikální jevy, které se tu odehrávají, jsou výsledkem působení 4 druhů sil.
1. gravitace, která je nejslabší, ale působí na jakoukoli vzdálenost a jakoukoli částici,
2. elektromagnetické síly, která působí na částice nesoucí elektrický náboj,
3. slabé jaderné síly, která působí radioaktivitu některých částic,
4. silné jaderné síly, která drží pohromadě částice v jádrech atomů.
Je do jisté míry pozoruhodné, že tyto pravidla (fyzikální zákony) vůbec nemusejí mít právě tu působnost, kterou nyní mají. Namísto toho nabývá jejich vyjádření charakteru, který jim je vnucen hodnotou zmíněných konstant. Je nutné zdůraznit, že konstanty samy nejsou daným zákonem nijak určovány. Když těmto konstantám či silám pomyslně přiřadíme různé hodnoty a aplikujeme na teoretické vesmíry, zjistíme, že množství vesmírů, které by pak byly schopné umožnit existenci inteligentního života, je neuvěřitelným způsobem malé. Příklad? Vezměme si třeba gravitační zákon. Popisuje skutečnost, že gravitační síla mezi dvěma objekty závisí na jejich hmotnosti a vzdálenosti mezi nimi. Bez ohledu na ně je ale do kalkulace nutné započítat i tak zvanou gravitační konstantu. Ta má určitou konkrétní hodnotu, přičemž ale neexistuje žádný důvod k tomu, aby tato hodnota nebyla naprosto odlišná.
A zde jsme u jádra pudla. Hodnota gravitační konstanty by jistě mohla být zcela odlišná, pakliže bychom ji ale měli možnost změnit o nepředstavitelně malých 0,00000000000000000000000000000000000001 %, nemohlo by existovat naše slunce a tudíž ani my. (2) V případě, že by byla gravitační konstanta menší, nemohly by se vytvořit hvězdy a planety, protože gravitace by nedokázala spojit materiál z něhož se skládají. Kdyby byla naopak větší, vytvořené hvězdy by vyhořely příliš rychle, než aby dovolily vývoj života. (3) Pozoruhodné, že? Nemusíme ale navíc nutně zůstat pouze u gravitace. Stephen Hawking ve své knize Stručná historie času kupříkladu uvádí, že „Kdyby se rychlost rozpínání (vesmíru) jednu sekundu po velkém třesku lišila o jednu stotisícbiliontinu, vesmír by se zhroutil, než by se stihl rozrůst do dnešních rozměrů." (4) Známý australský teoretický fyzik P.C.W. Davies zase odhaduje, že změna v hodnotě slabé jaderné síly o pouhých 1:10 na 100 by zabránila existenci života ve vesmíru. (5) (pro srovnání – počet atomů v celém pozorovatelném vesmíru se odhaduje na 10 na 81)
V tuto chvíli je známo již více než 100 takových úzce definovaných hodnot – pro jejich celkový výčet je možné nahlédnout například do knihy The Creator and the Cosmos napsané astronomem Dr. Hugh Rossem. Chci z ní uvést následující příklad, který se týká poměru hmotnosti protonu a elektronu. K tomu, aby mohl existovat život se jejich poměr nesmí ze současné hodnoty pohnout o více než jeden dílek ku 10 na 37. Ross pro znázornění píše:
1:10 na 37 je natolik neuvěřitelně citlivá hodnota, že je těžké si uvědomit co představuje. Následující analogie by mohla pomoci. Pokryjme deseticentovými mincemi celý severoamerický kontinent od země až k měsíci. Sežeňme miliardu dalších, naprosto identických kontinentů a proveďme to samé. Vyberme pak jeden deseticent, nabarvěme jej na červeno a zamíchejme do jedné z miliardy hromad mincí. Poté požádejme přítele, ať se zavázanýma očima vybere onu jedinou červenou minci. Šance, že se mu to podaří je jedna ku deseti na třicátou sedmou. (6)
Antropický princip
Zdánlivě zázračný souběh numerických hodnot, kterými příroda vybavila své základní konstanty, zůstává nejvýmluvnějším dokladem prvku kosmického plánu. (7) (Paul Davies)
Kdyby tedy byly základní hodnoty a vztahy v přírodě jenom nepatrně odlišné, náš vesmír by neexistoval a my také ne. Vesmír se tak zdá být pozoruhodným způsobem vyladěný k tomu, aby v něm lidé mohli žít a vnímat jej. Toto je ve zkratce poznatek tak zvaného antropického principu, se kterým jako jedni z prvních přišli teoretičtí fyzikové John Barrow a Frank Tipler ve své knize Antropický kosmologický princip (oba muži se posléze stali křesťany).
Celé to vypadá jako nějaké spiknutí a náhod je tu zřetelně až příliš mnoho na to, abychom nad nimi lehkovážně mávli rukou. Samozřejmě, že ani zde nemáme úplně nezvratný důkaz Boží existence, ale zjištěné skutečnosti v této oblasti jsou s existencí Boha Stvořitele přinejmenším velice dobře slučitelné.
Jiří Lem.
Podobné články:
Kosmologický argument pro existenci Boha
Vznik života a zázraky ateistů
Mohou "chybějící články" prokázat evoluci?
Věda prokázala, že Bůh neexistuje
Vědec, víra a nesoběstačnost vědy
Poznámky
1. Alister E McGrath, Dialog přírodních věd a teologie, Vyšehrad 2003
2. Citováno v I Don´t Have Enough Faith to Be an Atheist, korespondence s fyzikem J.A. Zweerinkem
3. Carr and Rees, The Anthropic Principle and the Structure of the Physical World, Nature 278 (1979)
4. Stephen Hawking, A Brief History of Time, New York, Bantam Books, 1996
5. Paul Davies, The Mind of God, New York, Touchstone Books 1993)
6. Hugh Ross, The Creator and the Cosmos, NavPress Publishing Group, 2001
7. Paul Davies, The Mind of God, New York, Touchstone Books 1993)