Už mnohokrát jsem se setkal s velice rozšířeným názorem, že příklady nedokonalého designu v přírodě jasně poukazují na neexistenci Designéra. Jestliže by prý Designer / Bůh existoval, určitě by své stvoření naprojektoval jinak a hlavně lépe. Závěr? Bůh designer neexistuje.
Jedním z nejznámnějších příkladů, na kterých má být demonstrována teze o neexistenci Designéra je panda, respektive její známý šestý palec. Přesněji tedy vlastně modifikovaná kost zápěstí. Známý paleontolog Gould ve své knize Panda´s Thumb (1) tvrdil, že se jedná o ukázku tak „špatného designu", že se tím prakticky vylučuje možnost, že by jakýkoliv inteligentní tvůrce kdy mohl chtít něco takového vytvořit. A proto také takový tvůrce neexistuje a s pandou nikdy nespolupracoval. Podle Goulda není mechanismus naší pandy ukázkou práce Designéra, ale důsledkem maličko pofiderní adaptace a svědectvím o práci evoluce. Tvrdil, že palec postavený oproti prstům, tak jak to máme my lidé, by byl pro účely nakládání s bambusovými výhonky daleko lepší, než vystupující zápěstní kost, kterou má panda umístěnou v řadě zbylých prstů.
Tento článek nemá být v posledku o pandách, ale když už jsem s tím začal, přidám ještě pár slov na medvídkovu obhajobu. Ukazuje se totiž, že pandin palec špatným designem netrpí ani trochu. Palec postavený proti prstům, tak jak to máme my lidé, ve skutečnosti není tím ideálním řešením pro pandinu každodenní dvanácti hodinovou šichtu, sestávající z otrhávání listů z bambusových větví. Pandin současný palec je k tomu ale zato jako stvořený. Studie publikovaná v Nature stavějící na použití MRI (magnetická rezonance) a počítačové tomografie věc uzavřela takto: „Radiální sesamoidová kost (tj. onen palec)....umožňuje pandě manipulovat objekty s velikou obratností....způsob jakým panda velká....tuto kost – pseudo palec – používá pro držení, z něj činí jeden z nejůžasnějších manipulačních systémů v evoluci savců..." (2)
Také vám to nezní jako úplně „špatný design"? Domněle zpackaná tlapka pandy je tedy pouze jeden z mnoha darwinistických mýtů, které se marketingově velice dobře prodaly.
Vraťme se ale k původnímu tématu.
Vědcům z tábora zastánců hnutí inteligentního plánu, či těm kteří se hlásí ke kreacionismu, je často vyčítáno, že se někdy uchylují k tak zvanému argumentu „Boha mezer" (god-of-the-gaps). Jedná se o postoj, který říká, že jelikož některé věci evoluce zkrátka vysvětlit neumí, musel v tom mít prsty Bůh. Proč to zmiňuji? Protože přesně takový princip pouze v opačném gardu uplatňují moderní „Gouldové". Říkají, že jelikož toto či ono by Bůh (kdyby existoval) nikdy neudělal (pandin palec), a proto to tedy musel spískat neinteligentní evoluční proces. Všiml jste si? Kritizují „god-of-the-gaps", ale bez uzardění nám nabízejí principálně totožný „evolution-of-the-gaps". Stejně jako argument „Boha mezer", tak i argument „evoluce mezer" by měl ustoupit ve chvíli, kdy věda přinese nové poznatky a závažné důvody poukazující na legitimitu uvažování o designu v biologii. Dobrým příkladem by byla například odpadní (junk) DNA, která byla dlouhá léta považována za nahromaděný nic nekódující genetický odpad, přičemž se ale nyní ve stále narůstající míře, přichází na její nové a nové biologické funkce.
K tomu aby bylo možné tvrdit, že je určitá věc nedokonalá, musíme vědět, co bylo cílem toho, kdo ji vytvořil. Vědět jaká je správná funkce té věci. Víme-li jaký účel má námi vyrobené párátko na zuby, můžeme s určitostí tvrdit, že jeho užití jako stanového kolíku není ideální. Když ale v těle najdeme orgán, který sice na první pohled nemá žádnou funkci a spíše se zdá přidělávat problémy - tak jako třeba apendix – můžeme rozumovat o jeho špatném designu a zdánlivě zbytečnosti pouze velice opatrně. Měli bychom být totiž přístupní myšlence, že z důvodu naší v zásadě pořád ještě poměrně skromné znalosti fungování úžasného díla lidského těla a možných záměru jeho případného tvůrce se může skutečný účel apendixu časem podařit odhalit. (Přesně to se také mimochodem stalo, když se nedávno zjistilo, že apendix slouží jako útočiště či depozitář trávicích bakterií). Gould může mluvit o pandině prstu jako o příkladu nedokonalého designu jenom tehdy, když bude dokonale zpraven o tom, jakou funkci pro něj Designer měl. Gould má možná pocit, že by pracka pandy daleko lépe odpovídala jejímu případnému vytvoření Designérem, kdyby měla palec oproti prstům jako my lidé. Kdyby snad pandě umožnila držet knihu nebo hrát na saxofon. Co když ale Designér pro pandu zamýšlel pouze jeden jediný úkol – otrhávat bambus? Viděli jsme, že na takový úkol se hodí náramně. Nelze vinit Designéra z toho, že něco zvrtal, když s určitostí nevíme, čeho všeho přesně chtěl svým dílem dosáhnout. A mimochodem...opravdu se musí zrovna skeptik či ateista ohánět v zásadě teologickým argumentem o tom, co by (z jeho pohledu neexistující) božský konstruktér určitě udělal a nebo rozhodně neudělal? Snad to nepřijde absurdní pouze mně...
Náš svět je z důvodu existence zcela konkrétní fyzické reality světem kompromisu. V provedení našich plánů je tu vždy něco za něco. Je velice žádoucí mít v autě dost prostoru a zároveň není na škodu, když je vozidlo patřičně rychlé. Rychlost a prostor jsou samy o sobě dobré, ale maximalizace obou bez kompromisu dosáhnout nelze. Podobně budou větší auta spíše bezpečnější, je s nimi ale složitější manévrovat a spotřebují více paliva.
Mám-li s určitou věcí více záměrů, bude často nutné u některého z nich maličko ubrat a vytvořit nejlepší možnou kombinaci vyhovující cíli. Je absurdní vinit návrháře mrazáku z toho, že se do něj nedá nacpat mražený kůň z Tesco, když by to přece při současných cenách bylo tak výhodné. Výrobce mrazáků musel jinak rozumný ohled na velikost rodinného mrazáku podřídit dalším rozumným ohledům typu standardní velikosti bytu či spotřeby elektrické energie.
Nemůže to tak být částečně i s naší pandou a v mnoha jiných dalších případech? Možná, že kdyby pandin palec vypadal z pohledu Goulda lépe, vznikl by zároveň nějaký další střet s jinými dobrými záměry, které mohl Designér pro pandu mít. I ten nejlepší konstruktér musí pracovat s kompromisy a vzácně se vyskytující problematický design může právě takovým kompromisem nejlepších možných řešení být.
Konečně je potřeba vzít do úvahy fakt, že určité příklady zdánlivě chybného designu ve skutečnosti vůbec nemusí odkazovat k původně navržené dokonalé konstrukci. Designéra kvůli určité disfunkci po soudech vláčíme neoprávněně, přičemž to s čímž se občas setkáváme, jsou ve skutečnosti pouhé známky opotřebení či degenerace. I ten nejlepší výrobek se přece opotřebovává a ničí. Hezký případ by byl například vakokrt, zvířátko z čeledi krtkovitých, jehož kdysi fungující, nyní zakrnělé oči, jsou teď schovány pod kůží.
S nárůstem našeho poznání rychle mizí důvody k tomu považovat příliš mnoho biologických celků za příklady neoptimálního designu. Před drtivou většinou živých systémů naopak stojíme s úžasem a obdivujeme jejich dech beroucí dokonalost. Nacházíme-li ale přesto příklady problematického designu, nelze z nich vzhledem k výše uvedenému rozhodně vyvozovat nic tak dalekosáhlého, jako neexistenci Designéra.
Jiří Lem.
Podobné články:
Mohou "chybějící články" prokázat evoluci?
Věda prokázala, že Bůh neexistuje
Poznámky
1. The Panda's Thumb, Stephen Jay Gould, W.W. Norton & Company, 1980
2. Hideki Endo, Daishiro Yamagiwa, Yoshihiro Hayashi, Hiroshi Koie, Yoshiki Yamaya, Junpei Kimura, "Role pseudo palce pandy velké" Nature, Vol: 347:309-310, 28 leden, 1999