Dá se věřit Janovi? O spolehlivosti čtvrtého evangelia

Publikováno: Pondělí, 28 Únor 2011 00:00

Janovo evangelium bylo kvůli svému jasnému poselství o Kristově božství trnem v oku skeptikům, kterým se hodil pravděpodobný předpoklad jeho pozdějšího sepsání k postulování závěrů o jeho možné nespolehlivosti. Dnes již k myšlenkám o výrazně pozdější dataci spisu není důvod.

Co se týče externích důkazů pro závěr, že autorem je apoštol Jan v prvním století, máme kromě svědectví raných církevních otců (Ignatius již v roce 110 po Kristu Janovo evangelium zřejmě zná) relativně nově i P52 – tedy známý Rylandův papyrus s částí textu Janova evangelia nalezený v Egyptě a datovaný kolem roku 117. Pro stejný závěr máme i interní důkazy z textu samého, které sestávají (1):

1.) z četných referencí v první osobě (20:2, 21:4)

2.) z důvěrného obeznámení autora s židovskými očistnými zvyky (2:6), pohřebními

     zvyky (19:40), svátky (5:1) a dokonce postoji (7:49)

3.) ze znalosti geografie a topografie země (2:12; 4:11; 5:2; 18:11; 19:17)

Jak píše profesor G.E.Ladd, většina odborníků dnes již přijala stanovisko, že evangelium bylo sepsáno očitým svědkem v prvním století (2)

Podrobnější analýza

Před několika lety si dal novozákonník Craig Blomberg práci s detailní analýzou Janova evangelia a identifikoval následující množinu detailů, které svědčí o historické spolehlivosti tohoto díla. Některé z bodů byly potvrzeny archeologií, jiné spisy dobových autorů, kteří nebyli křesťany. Další jsou pak historicky pravděpodobné proto, že by si je jenom sotva jakýkoliv křesťan vymyslel.

Níže je tedy sumář z této analýzy profesora Blomberga:

• Archeologie potvrzuje užití kamenných nádob na vodu v novozákonní době (2:6)
• S vědomím raně křesťanské tendence k asketismu by byl zázrak přeměny vody ve víno velice nepravděpodobným výmyslem (2:8)
• Archeologie potvrzuje správné umístění Jákobovy studně (4:6)
• Flavius Josephus ve svých Židovských válkách potvrzuje, že v Ježíšových dobách panovalo mezi Židy a Samaritány výrazné nepřátelství (4:9)
• „Sestoupit, sejít" správně popisuje topografii západní Galileje (z Káně do Kafarnaum cesta významně klesá) (4:46, 49, 51)
• „Stoupat" správně popisuje průběh cesty do Jeruzaléma (5:1)
• Archeologie potvrzuje správné umístění a popis pěti sloupořadí u rybníku Bethesda. (5:2) (Výkopové práce mezi roky 1914 a 1938 tento rybník odkryly, přičemž bylo shledáno, že je identický s Janovým popisem. Jelikož daná struktura neexistovala po roce 70 po Kristu, kdy byla zničena Římany, je nepravděpodobné, že by ji kdokoliv jiný než očitý svědek byl schopen popsat v takovém živém detailu. Jan navíc o tomto místě píše, že je „v Jeruzalémě", z čehož vyplývá, že psal před rokem 70 n.l.)
• Ježíšova věta „Svědčím-li já sám o sobě, není mě svědectví pravé" (5:31), určitě není dílo pozdějšího editora, který by se naopak snažil zdůraznit Ježíšovo božství informací o dostatečnosti jeho svědectví.
• Situace, kdy se dav chystá Ježíše korunovat, odráží dobře známou nacionalistickou horlivost Izraele prvního století. (6:15)
• Nenadálé a prudké bouře jsou na Galilejském moři běžné. (6:18)
• Kristův příkaz jíst jeho tělo a pít jeho krev by si pozdější redaktor nevymyslel (6:53)
• Podobně i odmítnutí Ježíše ze strany mnoha jeho následovníků by bylo sotva zapsáno, pakliže by se opravdu v přítomnosti pravdomluvného očitého svědka nestalo. (6:66)
• Dva hlavní názory na Ježíše, totiž, že „je dobrý" a nebo, že „svádí zástup", (7:12) není něco co by si Jan vymyslel – pozdější editor by nejspíš vložil názor, že „Ježíš je Bůh".
• Obvinění Ježíše z posedlosti by bylo sotva zaznamenáno nějakým pozdějším redaktorem.
• Použití výrazu „Samařan" k pošpinění Ježíše odpovídá nepřátelství mezi Židy a Samařany. (8:48)
• Záměr židovských věřících kamenovat Ježíše by byl nepravděpodobnou pozdní smyšlenkou. (8:31, 8:59)
• Archeologie potvrzuje existenci a polohu rybníku Siloe. (9:7)
• Vyloučení ze synagogy ze strany farizeů vyvolávalo u Židů oprávněné obavy - všimněte si, že uzdravený muž vyzná svoji víru v Ježíše až poté, co byl ze synagogy vyloučen (9:13-39), tedy ve chvíli, kdy již nemá co ztratit. Situace působí autenticky.
• Skutečnost, že uzdravený muž nazývá Ježíše prorokem namísto nějakým jiným a vznešenějším titulem svědčí o tom, že se nejedná o přikrášlenou pozdější smyšlenku. (9:17)
• Během zimního svátku se Ježíš procházel v Šalamounově sloupoví, které bylo jedinou částí chrámu chráněnou před chladným zimním východním větrem. (10:22-23) Toto místo je několikrát zmíněno u Flavia.
• Vzdálenost patnácti stádií (kolem tří kilometrů) je přesně vzdálenost mezi Betanií a Jerusalémem. (11:18)
• S vědomím pozdější animosity mezi Židy a křesťany je kladný popis Židů utěšujících Martu a Marii nepravděpodobným výmyslem. (11:19)
• Užití pláten v případě Lazarova pohřbu odpovídá židovským pohřebním zvykům prvního století. Je nepravděpodobné, že by pozdější editor tento teologicky irelevantní detail zahrnul. (11:44)
• Přesný popis složení Sanhedrinu (11:47). V Ježíšových časech sestával z velekněží (většinou saduceů) a farizeů.
• Kaifáš byl toho roku opravdu velekněz. Informaci potvrzuje Flavius Josephus,od kterého se dozvídáme, že úřad zastával mezi roky 18 až 37 n.l.
• Neznámá maličká vesnička Efraim (11:54) blízko Jeruzaléma je zmíněna Flaviem.
• Ceremoniální očista byla v rámci příprav na židovské velikonoce běžná. (11:55)
• Pomazání nohou olejem bylo v židovské kultuře ve směru k zvláště významným hostům praktikováno (12:3). Scéna,ve které Marie otírá Ježíšovy nohy svými vlasy, je jako pozdější smyšlenka dosti nepravděpodobná.
• Mávání palmovými ratolestmi bylo běžným židovským obyčejem při oslavách vojenských vítězství či vítání vládců. (12:3)
• Umývání nohou bylo v Palestině prvního století nezbytné kvůli prachu a otevřené obuvi. Ježíž, který se ujímá úkonu a kterým nebyli povinováni ani židovští otroci, je nepravděpodobným výplodem představivosti případného pozdějšího editora. (13:4). Petrovo naléhání, aby mu tedy byla umyta i hlava a ruce je v souladu s jeho impulsivní osobností (je těžké si představit, proč by si tento detail vůbec někdo vymýšlel)
• Petr žádá Jana, aby Ježíši položil otázku (13:24). Nedává smysl vkládat tento detail ,pakliže se jedná o fikci – Petr se mohl Ježíše zeptat sám.
• Ježíšovo prohlášení,že „Otec je větší než já" je nepravděpodobným výmyslem (14:28) jestliže, jak tvrdí kritici, se Jan snaží utvářet Ježíšovo božství.
• Užití vinné révy jako metafory dává dobrý smysl v Jeruzalémě (15:1), kde byly vinice v blízkosti chrámu. Podle Josephuse na sobě měly navíc chrámové brány zobrazení vinné révy.
• Užití metafory porodu (16:21) je zcela židovské – bylo nalezeno i ve svitcích od Mrtvého moře.
• Standardní židovský postoj při modlitbě byl s očima pozdvihnutýma „k nebi" (17:1)
• Ježíšova věta o tom, že slova která dává ostatním, má od Otce (17:7-8) by nebyla vložena, pakliže by se Jan snažil uměle prosadit koncept Ježíšova božství.
• Ve vztahu k Jidášově zradě Jan neposkytuje informaci o konkrétní starozákonní prorocké pasáži, která tímto dojde naplnění. Pisatel fikce či pozdější křesťanský editor by velmi pravděpodobně identifikoval pasáž, na kterou se Ježíš odvolává. (17:12)
• Jméno veleknězova sluhy (Malchus), kterému bylo useknuto ucho je nepravděpodobným výmyslem. (18:10)
• Správná identifikace Kaifášova tchána Annáše, který byl veleknězem mezi roky 6-15 po Kristu (18:13). To, že byl Ježíš před Annáše předveden, je z důvodu rodinných vztahů a přetrvávajícího vlivu bývalého velekněze věrohodné.
• Janovo tvrzení, že byl veleknězi znám (18:15) se zdá být historické. Vymyslet si takovou věc by jednak nedávalo žádný smysl a navíc by Jana vystavilo diskreditaci ze strany židovských autorit.
• Annášovo vyslýchání Ježíše stranou jeho učení a učedníků dává historický smysl. Annáš by se jistě obával případných občanských nepokojů a podkopávání židovských náboženských autorit. (18:19)
• Existují dobré historické důvody důvěřovat Pilátově neochotě k procesu s Ježíšem (18:28). Pilát musel jemně balancovat mezi snahou být za dobře s Židy na jedné a s Římany na druhé straně, přičemž případné občanské nepokoje by jej stály místo. (Židé si to dobře uvědomovali když jej tlačili slovy,: „Propustíš-li ho, nejsi přítel císaře, každý, kdo se vydává za krále, protiví se císaři" Židovský filosof Filón užití této nátlakové taktiky na Piláta potvrzuje. (Gaiovi 38.301-302)
• Povrch podobný „kamenné dlažbě" (19:13) byl odkryt blízko pevnosti Antonia.
• Provolávání „Nemáme krále ale císaře" (19:15) by velice pravděpodobně nebylo při vědomí židovské nenávisti k Římanům vymyšleno. Pravděpodobnost dále klesá, jesliže text vznikl po roce 70 po Kristu.
• O ukřižování Ježíše (19:17-30) hovoří i jiné zdroje než křesťanské. Zmíněno je u Josepha Flavia, Tacita, Luciana, či v židovském Talmudu.
• Odsouzenci k ukřižování opravdu nesli příčné trámy křížů na popraviště. (19:17)
• Josephus potvrzuje, že křižování byla popravčí technika užívaná Římany (Židovské války 1.97, 2.305, 7.203).Hřebem probodená hlezenní kost byla navíc v Jeruzalémě v roce 1968 nalezena.
• Popraviště bylo pravděpodobně mimo Jeruzalém, jak tvrdí Jan (19:17), což by zajistilo, aby nedošlo k znesvěcení posvátného židovské města přítomností mrtvých těl. (Deut. 21:23)
• Poté,co kopí proniklo Ježíšovým bokem,vyšla dle Jana krev a voda. (19:34) Dnes víme, že oběti ukřižování by v takovém případě mohla z těla vytéci perikardiální a pleurální tekutina. Ta vypadá jako průzračná kapalina podobná vodě a za ní velké množství krve. Jan by sotva mohl o něčem takovém referovat, kdyby nebyl očitým svědkem.
• Josef z Arimatie (19:38) je jakožto člen Sanhedrinu nepravděpodobným kandidátem na smyšlenou postavu.
• Josephus Flavius (Starožitnosti 17.199) potvrzuje, že koření (19:39) bylo využíváno ke královským pohřbům. Tento detail ukazuje, že Nikodém neočekával Ježíšovo vzkříšení a demonstruje, že Jan později nevsunul článek pozdější křesťanské víry do textu.
• Postavy Marie z Magdaly (20:1) by nebylo použito k prvnímu setkání člověka se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Žádná žena by dobově nehrála takto prominentní roli ve vymyšleném příběhu.
• Situace,kdy Marie nejdříve zamění Ježíše za zahradníka (20:15), není myslitelná v kontextu snahy pozdějšího editora představit maximálně vyvýšeného Krista.
• Ze stejného důvodu je pravděpodobná autenticita Mariina oslovení Ježíše jakožto „učitele" (20:16)
• Ježíšovo prohlášení o návratu k „Otci svému i Otci vašemu" (20:17) nezní jako pozdější vsuvka kvůli nejednoznačnosti Ježíšova božského statusu.
• 153 chycených ryb je teologicky irelevantní detail (21:11)
• Strach učedníků zeptat se Ježíše kým je (21:12), potvrzuje autentičnost situace a demonstruje lidský úžas nad vzkříšeným Kristem a snad i nad určitou zvláštní kvalitou vzkříšeného těla.
• Kryptické Ježíšovo vyjádření ohledně Petrova osudu je natolik nejasné, že z něj nejdou činit teologické závěry. Proč si je tedy vůbec vymýšlet?

Ze všeho výše uvedeného mi vyplývá jedno. Není žádný důvod Janovi nevěřit.

Jiří Lem.

Podobné články:

Bibli sepsali lidé - proto jí nemůžeme věřit

Ztracené knihy Bible?

Spolehlivost textů Nového Zákona ve světle hry na tichou poštu