Apologetika

Takoví normální zabijáci - křesťanství, ateismus a hromada mrtvol

Ilustrační foto

Ve svém dopise Fridrichu Velikému píše Voltaire o tom, že křesťanství je mimo jiné tím "nejkrvavějším náboženstvím, jenž nakazilo svět". Ve své době byl podobný výrok relativně velmi ojedinělý. Uběhly tři staletí a v myslích velké části mých spoluobčanů je jeho pravdivost pevně zakořeněna„Naplnit svět...abrahamovskými náboženstvími", říká militantní ateista Richard Dawkins „je jako rozházet po ulicích nabité zbraně"(1).

 

Tak zvaní „noví ateisté", mezi které Dawkins patří, nastolují téma náboženství, jakožto příčiny téměř veškerého zla konaného člověkem, velmi rádi. Neztrácejí čas rozlišováním mezi jednotlivými náboženstvími a většinou by ani na okamžik nepřipustili, že určité konkrétní náboženství může být také pozitivním stimulem k dobrému. Neúnavně předhazují Koniáše, ale zapomenou na matku Terezu. Ve svém rozhorlení se zdají předpokládat jako automatickou danost představu, že zlo je pouze a jenom problémem týkajícím se náboženské víry, nikdy ne ateismu samotného. V tomto článku se chci mimo jiné zaměřit i na tuto tezi a ukázat, že je zcela mylná. Pokusím se také podívat se trochu jinou, než tou nejběžnější optikou na dvě pro křesťana mimořádně traumatické záležitosti – inkvizici a křížové výpravy.

 

Nejprve se ale v obecné rovině věnujme určitým problematickým premisám, které kritici vnášejí do diskuse.

 

I. Problematické předpoklady

 

Mezi náboženstvími nejsou rozdíly - ŠPATNĚ

 

Je zcela nesmyslné házet všechna náboženství do jednoho pytle tak, jak to noví ateisté účelově dělají. Není zkrátka pravdou, že by se na rozdmýchávání násilí a páchání markantnějšího zla ve světě podílela všechna náboženství stejnou měrou. Pakliže ano, kde jsou potom třebas křesťanští sebevražední atentátníci, budhistické guerrily, či protivládní povstalci z Fa-Lun-Kung?

...Islám na druhou stranu...je už samozřejmě zcela jiný šálek kávy..

 

Chování vyznavače = kvalita náboženství - ŠPATNĚ

 

Kritici s naprostou samozřejmostí předpokládají přímý příčinný vztah mezi principy daného náboženství a mezi činy jeho vyznavače. Tak tomu být může, ale nemusí. Vyznavač islámu, vraždící své nepřátele se do značné míry chová právě tak, jak mu nařizuje Korán (např. Sůra 2, 187/191) a praktickými příklady velmi názorně demonstroval Mohamed. Vyznavač křesťanství, naproti tomu, půjde při podobném činu přímo proti příkazu Krista (milujte své nepřátele), jeho osobnímu příkladu a celému etosu pro křesťana závazného Nového zákona. V tomto světle je tedy poněkud problematické vinit historické křesťanství ze zla páchaného například institucí inkvizice. Je to totiž docela podobné tomu, vinit výrobce sanitky z dopravní nehody způsobené jejím neopatrným šoférem.

 

Většina dnešních konfliktů je nábožensky motivovaná - ŠPATNĚ

 

Noví ateisté se nám snaží namluvit, že je na pozadí konfliktů v Severním Irsku, na Balkáně, či v Palestině, náboženství. Tak tomu ale opravdu není, i když náboženství se samozřejmě i tam ke slovu dostává. Irové se nicméně primárně nezabíjeli kvůli otázce platnosti nějaké náboženské doktríny, ale kvůli autonomii a právu na sebeurčení. V Palestině nejde i přes občasné teologické výroky o moc jiného, než o území a sebeurčení a na Balkáně jsme byli svědky konfliktu vyvolaného etnickou a ne náboženskou řevnivostí. Podobné je tomu i v případě Barmy nebo Sůdánu. Náboženství je ve všech těchto a mnoha jiných případech použito jako záminka či katalyzátor, málokde je ale samo o sobě hlavní příčinou. Saberi Roy ve své analýze světových konfliktů píše, že,: ...náboženství není příčinou konfliktů, je ale politickou záminkou k jejich vyvolání...a ospravedlnění"(2)

 

 

II. Krvavé křesťanství

 

Je křesťanství nejkrvavější náboženství, které kdy nakazilo svět? Zcela určitě ne. Událo se ve jménu Kristově mnoho zlého? Bezpochyby....

 

Inkvizice

Inkvizice je bez debaty tím prvním a největším kusem másla na hlavě obecné církve. Panuje přitom přesvědčení o tom, že má na svědomí doslova miliony a miliony mrtvých nevinných lidí umučených na podkladě absurdních obvinění. Průměrně informovaný čtenář se tak například při četbě fikcí pana Dan Browna, pouze utvrdí v již zažité představě o tom, že "během tří století honů na čarodějnice církev upálila neuvěřitelných pět milionů žen". (3) Skutečně neuvěřitelné Dane! Co na tom, že si autor poutavých románů tuto, stejně jako mnoho jiných svých konstrukcí, jednoduše vycucal z prstu? Jak to tedy je? Můžeme uvést něco na obranu pachatele?

 

Bez ambice nabídnout nějakou hlubší analýzu, chci uvést několik, věřím relevantních, pohledů, které určité z populárních představ obklopujících inkvizici korigují.

 

Katolická církev byla ve středověku jedinou institucí, která zajišťovala pro všechny občany bez rozdílu (s vyjímkou židů a muslimů) vedení i řád. Byla institucí, na níž byli lidé závislí, co do životního smyslu a přežití. Jakékoliv podkopávání tohoto sociálního konstruktu tak bylo hrozbou fyzickému, mentálnímu a duchovnímu stavu společnosti. Inkvizici, která byla původně ustanovena (1215) na obranu proti zhoubnému vlivu z východu příchozího katarského učení (např. výrazný dualismus...Satan je stvořitel...nebo absence loajality k církvi...nebo odmítání manželství apod.) je tedy v tomto světle nutno primárně vnímat jakožto instrument sociálního přežití.(4) Strayer and Munro věc popisují těmito slovy,: „Heretikové ničili pojivo společnosti tím, že oslabovali základní autoritu, na níž spočívaly veškeré instituce. Pouhá existence herese z nebe na zem přiváděla trest...herese byla nemocí, která musela být vyhlazena a samotný heretik buď napraven, či zničen" (5) Všimněme si pro zajímavost, že toto je přesně ta stejná optika, se kterou s pocitem ohrožení nazírala na expandující nové křesťanské náboženství v prvních třech století po Kristu i vládnoucí římská moc. Stejně jako v případě římských císařů, i zde chápeme obavy o to, aby pochybená náboženská praxe jednotlivých občanů nevedla k ohrožení samotné existence státu či společnosti.(6)

 

(Poznámka: Výše vypsané nezmiňuji s úmyslem nějak umenšit vinu inkvizice, ale spíše prezentovat s dobovým kontextem a usnadnit tak pochopení vzniku a existence něčeho na první pohled tak nesmírně vzdálenému křesťanským ideálům)

 

Proces s heretikem se mohl konat jak na půdě náboženské, tak sekulární justice, přičemž mezi oběma existoval veliký rozdíl. Pakliže myslíte, že by tedy bylo určitě lepší čelit obviněním u světského tribunálu, mýlíte se. Na rozdíl od královského soudu, měl obviněný nárok na právního zástupce, který mu byl přidělen i bezplatně, proces měl přesně stanovené procedury a za falešné svědectví hrozil i trest smrti. Procesu byli vždy přítomni dva neinkviziční kněží, kteří dbali na dodržování vyšetřovacích postupů. Mučení, pakliže k němu došlo, bylo za přítomnosti lékaře povoleno jenom jednou za celý proces a nesmělo trvat déle než 15 minut. Inocenc IV. v papežské bule Ad extirpanda (1252) zakázal mučící postupy, při nichž by byla prolita krev, či dokonce způsobena smrt. Nic z toho neplatilo u sekulárního soudu – délka mučení nebyla ovlivněna ničím jiným, než zlovůlí vyšetřovatele.(7) V žádném případě nechci vzbudit dojem, že být obviněným, jehož proces byl veden u církevního tribunálu, byla nějaká procházka růžovým sadem. Na rozdíl od procesu světského se tu ale obvykle ctila určitá pravidla a v dobovém kontextu bral spíše nestandardní ohled na jistou humánnost. Nejvyšší římský inkvizitor kardinál Desiderius Scaglia (1567–1639) o metodách světských soudů a nepřímo tedy i o skutečném vlastním postoji církve k věci píše,: "Mnoho světských soudců je třeba obvinit, že při těchto procesech užívají kruté a protiprávní metody, zejména bezdůvodné mučení a žalářování. Většina rozsudků smrti je vynášena vůči jasně nevinným lidem, jediným důkazem je tu jejich údajné doznání vynucené krutým mučením." (8)

 

Málokterá z populárních představ je tak vzdálená realitě, jako je počet obětí inkvizice. Je dobré si znovu připomenout, že člověk mohl být stíhán a odsouzen nejenom církevní, ale i státní, nebo nějakou lokální institucí, které se dostala ke slovu, v momentě rozpadu či oslabení centrální autority. Zdaleka ne všechny procesy konané proti heretikům, čarodějnicím a podobně, se tedy odehrávaly pod kuratelou církve. V přístupu k obviněným existoval mezi těmito třemi instituty veliký rozdíl. Badatelka Jenny Gibbons ve své práci na téma historie honů na čarodějnice píše o tom, že inkvizice téměř vždy od trestu smrti ustoupila v případě doznání a sama na smrt poslala relativně malé procento z obviněných.(9) Neblaze proslulý francouzský dominikán Bernardo Gui (1261–1331) nechal například během své patnáctileté inkvizitorské „kariéry" z přibližně šesti stovek obviněných usmrtit 42 údajných kacířů, tedy asi dva až tři lidi ročně. V protikladu k tomu Gibbons píše, že u státních soudů dosahovalo procento na smrt odsouzených z celkového počtu obviněných čísla 30%. Nejhorší situace panovala právě u místních lidových soudů, kde měl obviněný pouze 10% šanci na přežití.

 

Co se týče skutečných počtů obětí inkvizice, panuje mezi mnohými historiky shoda na tom, že toto číslo za několik století trvání jak římské, tak španělské inkvizice nepřesáhne 40 000, přičemž někteří, jako například Henry Kamen ve své knize „Španělská inkvizice – historická revize" počet obětí (španělské) inkvizice stlačují výrazně pod 10 000. (K dispozici jsou v mnoha případech poměrně velmi detailní záznamy inkvizičních tribunálů, z jejichž studia je možné kvalifikovaně odhadnout celkové množství procesů na 150 000, přičemž se pracuje s odůvodněným předpokladem 2% vynesených rozsudků smrti.) (10). Zde je nutno dodat, že pravděpodobně větší počet úmrtí, než samotné hrdelní tresty, měly na svědomí žaláře, ve kterých mnozí umírali díky mimořádně špatným podmínkám. I zde je však zdokumentován rozdíl mezi podmínkami ve vězeních inkvizice a státní moci. (H. Kamen dokládá případy, kdy se vězeň držený v sekulárním žaláři účelově dopouští heretických prohlášení, aby tak dosáhl předání svého případu do církevní jurisdikce) (11)

 

Inkvizice přinesla obrovské množství lidských tragédií. V rámci křesťanského myšlenkového paradigmatu se však jedná o jakýsi zlý sen, událost jenž s ničím v biblickém křesťanství nelícuje a Kristovu učení se úplně vymyká. Je myslím přínosné uvést na pravou míru její skutečný rozsah, který jakkoliv enormní, je nicméně ale stále na hony vzdálen populárním představám.

 

Křížové výpravy

 

Podobně jako u tématu výše, je i tato dějiná událost obklopena povrchními představami a absencí kontextuálního pohledu. I v tomto případě dochází k zneužití této tragické a komlikované události k laciné antikřesťanské propagandě.

 

Když papež Urban II v roce 1095 obrovskému davu v Clermontu barvitě líčil, jak do křesťanských zemí pronikají Turci, mučí nevinné muže a ženy a boří či znesvěcují chrámy, způsobil v myslích a srdcích svých posluchačů obrovské emoce. Bylo to upřímné i když bohužel výrazně pomýlené náboženské rozhořčení a touha pomoci, co na počátku přivedlo tisíce mužů s mečem pod vlajku s křížem a ne, jak je často slyšet, dychtivost po bohatství či slávě. (12) Třicet let předtím se jiný papež podobně pokoušel svolat bojovníky na výpravu proti muslimům ve Španělsku. I když by v takovém případě nikdo nemusel absolvovat smrtících 4 000 km cesty jako do Jeruzaléma, téměř nikdo se tenkrát nepřihlásil. Důvod byl jednoduchý - Kristus po území Španělska nikdy nekráčel.

 

Historik Riley-Smith přinesl zajímavý doklad skutečnosti, že křižácká myšlenka nebyla živena nízkými pohnutkami, když zdokumentoval stovky a stovky zástavních smluv nalezených v nejrůznějších klášterech či konventech. Vidíme v nich budoucího rytíře zastavit veškerý svůj majetek, aby tak získal prostředky na výpravu. Tito lidé odešli za cenu obrovských osobních ztrát, přičemž většina z nich se nikdy nevrátila. (13) Je trestuhodným anachronismem připisovat tehdejším lidem zištné a cynické motivy a vnucovat jim světonázor západního člověka jednadvacátého století - oni totiž tenkrát opravdu věřili v nebe, peklo, Boha či ďábla a jednali podle toho.

 

Byly křížové výpravy náboženskými válkami? Z velké části určitě ano, i když v mnoha ohledech pomýlené náboženské cítění lidu neznalého jednoznačného korigu-jícího poselství Nového zákona bylo, tak jak mnohokrát, zneužito. Bylo však zneužito pro zištné důvody? Domnívám se, že alespoň zpočátku určitě ne. Křížové výpravy měly totiž jasný sebeobranný charakter, přičemž právě hlavně v tomto kontextu je nutné téma nahlížet. Přesně tento fakt, je ale nicméně neuvěřitelným způsobem opomíjen. V křesťanské teologii není tak jako v islámu přítomen apel na silová řešení a Evropa si vytvořila návyk neustále se omlouvat. Špatná filozofie ale plodí špatnou historii. Křesťanští rytíři jsou tedy v důsledku vytrvale prezentováni výhradně jako banda krvelačných a vidinou získaného bohatství opojených rabiátů. Chlapi, kteří vám zčista jasna vpadnou do něčeho, co trochu připomíná nebe na zemi – tedy do zemí obývaných šlechetnými a moudrými muslimy typu Saladina v obrysech vykreslených Ridley Scottem v trháku Království nebeské. (Proč zmiňovat, že takový Saladin byl ve skutečnosti hrdlořez, který kupříkladu při stínání hlav svých nepřátel s oblibou nahrazoval kata?...)

 

Od momentu svého vzniku v sedmém století se islám šířil výhradně mečem. Antiochie, Alexandrie a Konstantinopol, tři hlavní obrovská geografická centra křesťanství v prvním tisíciletí, se stala krvavou obětí islámu. V době před první křížovou výpravou pod kopyty muslimských věrozvěstů zmizel Blízký východ s Egyptem a celou severní Afrikou, Španělsko, jižní Itálie spolu s mnoha středozemními ostrovy jako Sicílie, Korsika, Kypr, Malta, Kréta nebo Sardinie.

 

Muslimové získali tyto země bojem a poslušni slov Koránu a Proroka vyvraždili mečem všechny tamější bezvěrce, kteří se odmítli podrobit novému islámskému zřízení. Muslimské hordy byly jednu chvíli 200 km od Paříže a Evropa doslova bojovala o přežití. Pakliže by se nebránila, jak píše známý historik Edward Gibbon, „možná by se dnes v oxfordských školách vyučoval Korán a k obřezanému lidu zněla slova o posvátnosti a pravdivosti zjevení Mohamedova". Jiný historik, Bernard Lewis, shrnuje takto, „V současnosti jsou křižácká tažení často popisována jako prvotní pokus o expanzivní imperialismus - vzor moderních evropských říší. Pro lidi té doby, jak křesťany, tak muslimy, však ničím takovým nebyly. Když se křižáci dostali do Jeruzaléma, uplynulo sotva 400 let od doby, kdy islámská armáda toto město spolu se zbylou částí Levanty a severní Afriky vyrvala z rukou jejich křesťanských panovníků, a jejich křesťanské obyvatelstvo bylo násilně začleněno do nového muslimského impéria. Křižácké výpravy byly opožděnou odpovědí na džihád....., jejich cílem bylo .......osvobodit svatá křesťanská místa a znovu je bez překážek zpřístupnit křesťanským poutníkům." (14)

 

Stanovit bilanci počtu obětí křižáckých válek je velice těžké. Odhady se různí, nejčastěji zmiňované průměrné číslo osciluje kolem 1 000 000 mrtvých. (15)

 

Je smutnou skutečností, že ze strany bojovníků pod praporem kříže docházelo k nejrůznějším excesům. Náboženské pohnutky tu zřetelně hrály významnou roli – evropští válečníci byli skálopevně přesvědčeni o své svaté povinnosti bojovat za Krista. Téma by ale mělo být určitě vždy nahlíženo v kontextu výrazné nutnosti bránit se proti dobyvačným muslimským armádám.

 

 

III. Mírumilovný ateismus?

 

K tomu, aby dobří lidé konali zlo, potřebujete náboženství", říká ateista a proslulý fyzik Steven Weinberg. Pana Weinberga by snad bylo dobré zeptat se na cyklon B, ostnaté dráty, těžké dělostřelectvo, experimenty v eugenice, nukleární zbraně či Gulagy. Že by Vatikán?

 

V jedné ze svých posledních knih (16) Richard Dawkins fantazíruje o světě bez náboženství, přičemž si jej stejně jako John Lennon ve slavné písni Imagine představuje jako místo bez násilí, předsudků či ohlupujících ideologií. Nechce se ani uvěřit té neskutečné naivitě. V jakém vesmíru tito pánové posledních pár desítek let žili? Tvůrci kresleného seriálu South Park naštěstí ve stejném jako já. Jedna z epizod jejich seriálu vykresluje svět v roce 2 546. Svět zrozený z Dawkinsových idejí je tu světem krvežíznivých válek vedených ve jménu Všemocné Logiky mezi Spojenou ateistickou aliancí, Sjednocenou ateistickou ligou a Aliancí sdružených ateistů o řešení Velké Otázky. (17) Autorům seriálu přišlo po právu komické myslet si, že lidé potřebují náboženství k tomu, aby byli násilní. Zmizí snad poté co se odporoučí náboženství, také nacionalismus, etnické spory, kulturní odlišnosti nebo sociální problémy? Fakta mluví o opaku.

 

Německý ateistický filozof Friedrich Nietzsche na konci devatenáctého století prorokoval, že se v důsledku „smrti Boha" a nástupu člověka na jeho místo nadcházející dvacáté století stane nejkrvavějším v historii lidstva. (18) Měl pravdu tento nesmírně poctivý muž a nebo blouznivci, kteří jsou přesvědčeni o tom, že nám věk Rozumu zajistí mír a pokoj na zemi? Podívejme se na některá následující vybraná smutná čísla z dvacátého století.(19)

 

První světová válka (1914-1918)                15 milionů mrtvých

Ruská občanská válka (1917-1922)             9 milionů mrtvých

Sovětský svaz za Stalina (1924-1953)        35 milionů mrtvých

Druhá světová válka (1939-1945)              55 milionů mrtvých

Čína za Mao Ce Tunga (1949-1975)          45 milionů mrtvých

Kambodža – Khmer Rouge (1975-1978)   1,7 milionů mrtvých

 

Po shlédnutí této tragické statistiky není zase tak těžké souhlasit s tím, co tvrdí vlivný americký politický komentátor Dennis Prager, že totiž ateistické režimy dvacátého století mají na svědomí více mrtvých, než všechny náboženské konflikty historie dohromady. (Setkal jsem se s názorem, že počty zamordovaných ve dvacátém století nutně nesouvisí s filozofií doby, ale s technologickým rozvojem. V odpověď je dobré si uvědomit, že masakry v Rwandě nebo jatka na Pol Potových vražedných polích se konaly za pomoci mačet či palic. Desítky milionů mrtvých v sovětských gulazích také nejdou na vrub nějakým sofistikovaným vražedným nástrojům, ale vyhladovění, mrazu a vyčerpání)

 

Je tedy možné obrátit karty a na věc začít nahlížet tak, že nejenom náboženství, ale v mnohem větší míře právě bezvěrectví, je významnou filozofickou predispozicí ke zlu? Jsem přesvědčen o tom, že ano. Když se ptali nositele Nobelovy ceny za literaturu Alexandra Solženicina na příčinu toho všeho strašného co se v Rusku stalo, odpověděl v tom smyslu, že důvodem je skutečnost, že lidé zapomněli na Boha. Jak pravdivé. Víte totiž ,ve kterou společnou věc nevěřilo gestapo, v co nevěřil Mao a v co nevěřili nacističtí „lékaři"? Víte, čemu nevěřili teoretikové komunistických stran či příslušníci SS? V jakou společnou věc nevěřili Pol Potovi popravčí, čemu nevěřili příslušníci NKVD a čemu nevěřil Stalin, Hitler a mnozí jiní???

 

Všichni společně nevěřili tomu, že se Bůh dívá na to, co dělají.

 

Jestliže je ateistická představa o tom, že vše končí smrtí pravdivá, pak je úplně jedno, žijete-li jako matka Tereza, či Klement Gotwald. Váš osud není nijak svázán s vaším chováním, což v praxi znamená, že můžete žít přesně tak, jak se vám právě zachce. Není-li nesmrtelnost, píše geniální ruský spisovatel Dostojevskij, pak je vše dovoleno. (20) Přesně toho jsme byli svědky v dvacátém století zásadně prodchnutém ideou sekularismu.

 

Náš světonázor či filozofické přesvědčení naštěstí není to jediné, co zapříčiňuje naše konání. Ateista tak může být relativně pohodlně daleko morálnější bytostí, než mnohý křesťan. Podobně i leckteří nominální křesťané mohou být za jistých okolností ti nejhorší z lidí.

 

V každém případě je ale úplně jasná jedna věc. Chcete-li vytvořit dobrou živnou půdu pro rozvoj morálního jednání, je jenom málo MÉNĚ vhodných přísad, než je evolucionistický princip přežití silnějšího či sekulární představa o lhostejné hmotě jako jediné metafyzické realitě. Toto jsou přitom jedny z nejdůležitějších ideových předpokladů západní společnosti. Myšlenky mají následky. Platí to pro ideu Boha, který od svého stvoření vyžaduje jednání, jež bude v souladu s dokonalou boží přirozeností. Platí to také pro světonázor, který v (nepřítomnosti zavrženého Boha) s imateriálními a tudíž abstraktními pojmy jako je dobro či zlo pracovat neumí a ani nemůže. Nesčetné miliony lidí se o tom již přesvědčili a bohužel zřejmě ještě přesvědčí.

 

 

Jiří Lem.

Poznámky

1. Richard Dawkins, "Religion's Misguided Missiles" (Září, 2001)

2. Saberi Roy, 6/1 2007, Global Politician

3. Dan Brown, Šifra mistra Leonarda

4. Bernard Hamilton, The Christian World of the Middle Ages

5. Strayer, Munro, The Middle Ages

6. Marcela Klíčová, Vzestup křesťanství

7. Tomáš Haas, Politická mytologie a španělská inkvizice

8. Inkvizice bránila upalování čarodějnic, www.ihned.cz, 8.4.2010

9. Jenny Gibbons, Recent Development in the Study of the Great Europen Witch Hunt

10. Garcia Cárcel, Orígenes de la Inquisicion Espanóla El Tribunal de Valencia

11. H.Kamen, The Spanish Inquisition

12. Antony Bridge, Křížové výpravy

13. Rodney Stark, The Case for the Crusades

14. Bernard Lewis, Muslim Discovery of Europe

15. An Analysis of Conflicts Around the World

16. Richard Dawkins, Boží blud

17. Jan Zrzavý, Dawkins se nám zbláznil, z knihy Dawkins pod mikroskopem

18. Fridrich Nietzsche, The Will to Power

19. David Berlinsky, Atheism and its Scientific Pretensions

20. F.Dostojevský, Bratři Karamazovi

Vyhledej

Seznam článků v této sekci

Svoboda, lidská práva či rovnost? Ve světě materialisty nutně pouhé žvásty


Vysvětluje hypotéza existence Boha dobře vznik vesmíru?


Co simulujeme případným vytvořením života ve zkumavce


Problémy se sčítáním lidu a přepracovaným Quiriniem


Náboženství v rozporu s vědeckým pokrokem?


Ateisté? Mají pouze o jednoho boha méně, než křesťané


Lékařská věda k nezvyklým projevům Ježíšova organismu v jeho posledních dnech


Byl Hitler křesťanem?


Jak můžeme věřit evangelijním vyprávěním, když v nich chybí důležité detaily


Starozákonní Bůh kamenem úrazu? Jak naložit s výboji Izraelců v Kenaanu?


Bojíme se hovorů o evoluci? Je to nutné?


Záleží na tom zda byl Ježíš vzkříšen? A lze vůbec chtít něco takového dokázat?


Existoval vůbec v prvním století Nazaret?


Jestliže Bůh existuje, proč jej není vidět? Jak moc rozumné vůbec je věřit něčemu, co nelze spatřit?


Vylučuje mozek myšlenky tak jako ledviny vylučují moč? Proč uvažovat o duši


Proč nemáme pro existenci Boha více důkazů


Bible plná chyb, aneb mnoho povyku pro nic


Vyjímečné tvrzení pouze s vyjímečně přesvědčivými důkazy


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš a Plinius


Co dokazuje mučednická smrt Kristových učedníků?


Spolehlivost biblických textů


Steve Jobs neexistoval. Vymysleli si jej lidé, kteří nevěděli jak funguje Apple iPod


Tma v pravé poledne při ukřižování Ježíše Krista. Mýtus nebo historická realita?


O mlčícím kocourkovi Mikešovi aneb nepřeklenutelné rozdíly mezi člověkem a zvířaty a co z toho také vyplývá


Vedou všechna náboženství k Bohu? Podobenství o slonovi a několika slepcích


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš a Suetonius


Bůh? A proč ne rovnou vodník Česílko nebo Santa Klaus?


Genesis a hliněné desky z Ebly


Ateismus – víra mužů bez funkčních a milujících otců


Je Bůh arogantní egoista?


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš a Tacitus


A kdo teda stvořil Boha? (když jste tak chytrej)


Morální argument pro existenci Boha


Hledání betlémské hvězdy


Víra na způsob vanilkové zmrzliny


Ježíš nikdy netvrdil že je Bůh. Toho z něj udělali až jeho učedníci.


Ježíš nebo Ceasar? Verdikt literárních pramenů


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš u Flavia


Proč věřit pravdivosti zpráv o Ježíšově vzkříšení? Žena jako klíčový svědek


Jak na zlo ve světě a proč se vám to nemusí líbit


Dá se věřit Janovi? O spolehlivosti čtvrtého evangelia


Zlo jako argument pro Boží existenci?


Ztracené knihy Bible?


Mimobiblické zmínky o Kristu - Ježíš v židovském Talmudu


Spolehlivost textů Nového Zákona ve světle hry na tichou poštu


Jsou všechna náboženství v podstatě stejná?


Takoví normální zabijáci - křesťanství, ateismus a hromada mrtvol


Kosmologický argument pro existenci Boha


Křesťanství a údajný vliv na něj ze strany mysterijních náboženství


Náboženství vzniklo jako projekce našich tužeb


Bibli sepsali lidé - proto jí nemůžeme věřit

Co je apologetika?

Apologetika poskytuje racionální základ pro důvěru v pravdivost křesťanského světonázoru a odpovídá na námitky vznesené proti legitimitě takové důvěry.